Pro muže je malý vzrůst jako boží trest. Jan Novák se od dětství trápil tím, že byl nejnižší ze všech. Zatímco ve třetí třídě ještě doufal, že kamarády doroste, v desáté už naději ztratil.
Byl to dobrák od kosti, laskavý, veselý, vždy ochotný pomoci. Proto ho měli všichni v obci rádi. Po škole neodešel studovat, udělal řidičák a nastoupil v zemědělském družstvu. Život plynul, jen všichni spolužáci už založili rodiny, zatímco Jan zůstával sám. Ani pořádnou nevěstu si nemohl sehnat – takovou, která by mu byla duší i výškou.
Jednoho letního večera se vracel z okresního města, když na kraji silnice uviděl drobnou dívku v pestré panamce s obrovskou taškou. „Taková by pro mě byla,“ pomyslel si a bezděčně se usmál. Zastavil náklaďák právě včas – vichřice smetla dívčin klobouček přes cestu!
Dívka bez rozmyšlení vyběhla do vozovky. Jan dupnul na brzdu. Nikdo před kapotou? Snad ji nepřejel?! Vyskočil – a našel ji v slzách pod koly.
„Zranila ses?“ vyhrkl vyděšeně. „Proč jsi skočila pod auto?“
„Neublížilo mi…“ zavrtěla hlavou. „Jenom panamka. Máma mi ji dávala. Mám od ní málo věcí.“
Jan jí nerozuměl. Zíral na ni jako u vytržení. Byla to ona! Ta, o které sníval, kterou objímal ve snech mezi hromadou dětí ve svém domku.
„Panamka! Počkej!“ rozběhl se přes silnici. Oprášil klobouk a podal jí ho.
„Jsem Jan. Kam máš namířeno? Svezu tě.“
Alena, jak se dívka jmenovala, nastoupila. Cestou vyprávě, jak míří do Červeného Údolí k tetě Růženě. Po učilišti pro kuchařky ji osiřelou Růža pozvala k sobě. Alenin otec přivedl novou ženu s dětmi, kteří zabrali i její pokoj.
Vesnice, kam jeli, byla kousek od Janovy obce. Když dojeli, nechtěl se loučit. Najednou ji chytil za ruku:
„Alenko… Tvá panamka mi nepřiletěla do cesty náhodou. Věř mi. Od první chvíle vím – tys ta, na kterou čekám. Vezmi si mě. Budu tě milovat, slibuju.“
Dívka ztuhla. Podívala se na klobouk, pak na něj… a přikývla.
„Pojeďme za Růženou. O ruku tě poprosím hned!“
Za dva měsíce se vzali. Celá vesnice jim přála. Manželé se nemohli nabažit pohledů – láska je zaplavovala jako jarní povodeň.
Za rok se narodil první syn Aleš. V zápalu štěstí si nevšimli zvláštnosti: Alena rostla. Za další dva roky měli tři děti a žena přerostla Jana o hlavu, navíc po porodech zesílila.
Teta Růža mávla rukou: „To je rodinný život, tělo se přizpůsobí.“ Kamarádi žertovali, ale Alena se svěřila:
„Honzíku, ty mě teď opustíš? Proč bys chtěl obryni? Já nerostla schválně.“
Usmál se a pohladil ji po tváři: „Budu tě milovat vždycky. Jen mě taky neopouštěj – já bych to nepřežil.“
Víc se o tom nemluvilo. O pět let později měli pět dětí. Alena přestala růst. Když šli vsí, Jan objímal svou vysokou ženu kolem pasu, ona mužovu dlaň přitiskla k sobě. Nikdo se nesmál – všichni záviděli.
Jednou Jan spravoval starou kůlnu. Prasklý trám ho přimáčkl. Alena jako zázrakem odházela trámy, zkrvaveného muže vzala do náruče a běžela s ním na zdravotní středisko. Cestou děkovala Bohu za svou výšku a sílu!
Lékaři Jana zachránili. Dlouho ležel v nemocnici. Sousedi smutně pozorovali, jak Alena chodí sama, rukou svírajíc místo, kde ji manžel vždy objímal…
Roky plynuly. Děti vyrostly, přišla vnoučata, pak pravnoučata. Ale v celém kraji nebylo šťastnější dvojice než malý chromý děda Jan a statná babička Alena, kteří ruku v ruce nesli lásku přes celý život.
