Ten den si pamatuji naprosto přesně – když si teta, sestra mé maminky, odvezla naši nemocnou babičku k sobě domů. Udělala z toho skutečné představení, plné hlasitých prohlášení a výčitek. Tolik nepříjemných slov jsme od ní tehdy slyšeli!
Mluvila tak, jako by citovala příručku o rodinných hodnotách. Ale za jejími velkolepými slovy se skrýval pouze hněv a odsouzení.
„Nikdy nedovolím, aby moje maminka skončila v domově důchodců! Já mám svědomí, na rozdíl od vás!“ – křičela na moji maminku.
Její hlas se rozléhal po celé čtvrti. Bylo mi jasné, že to dělá schválně – chtěla, aby všichni sousedé slyšeli, jak je moje maminka „bezcitná“ a jak ona sama je „obětavá a laskavá“.
Ale problém nebyl ve svědomí. Skutečný problém spočíval v tom, že babička opravdu potřebovala odbornou péči. Po mrtvici se její zdravotní stav výrazně zhoršil – trpěla výpadky paměti, ztrácela se ve vlastním bytě, často plakala a její chování bylo čím dál nepředvídatelnější.
Někdy jsme si s tím dokázali poradit, ale takové situace se objevovaly stále častěji a byly stále nebezpečnější. Jednoho dne jsme se vrátili domů a viděli jsme, že ve všech místnostech svítí světla, z kohoutků teče voda a plynový sporák je zapnutý. Naštěstí jsme přišli včas, jinak to mohlo skončit tragédií.
Po další návštěvě u lékaře jsme se dozvěděli, že babiččin stav se bude jen zhoršovat. Léky mohly proces pouze zpomalit, ale žádný zázrak se očekávat nedal. Uvědomili jsme si, že už není schopná se o sebe sama postarat, a my jsme nemohli být s ní 24 hodin denně.
Po dlouhých rozhovorech jsme začali hledat vhodný domov důchodců, kde by babička mohla dostat odbornou péči a žít v důstojných podmínkách. Nechtěli jsme ji opustit – jen jsme se snažili najít nejlepší možné řešení.
Když se teta, která žila v jiném městě, o tom dozvěděla, přijela k nám plná zloby a výčitek.
„Jak si vůbec můžete dovolit přemýšlet o tom, že dáte vlastní matku do domova důchodců?! Má přece děti, a vy se jí chcete zbavit!“
Po těchto slovech si babičku vzala k sobě.
O tři měsíce později jsme se dozvěděli, že teta babičku sama umístila do pečovatelského domu. Ukázalo se, že ani ona se nedokázala postarat o nemocného člověka.
Celá situace byla až groteskně ironická – právě ona nás obviňovala z toho, že nemáme svědomí, a hlasitě prohlašovala, že nikdy nedovolí, aby její maminka skončila v domově důchodců. Chtěla jsem jí zavolat a položit jedinou jednoduchou otázku: „A kde je teď tvoje svědomí?“
Ale teta nezvedala telefon. Pravděpodobně si uvědomila, že přehnala a udělala chybu, ale neměla dost odvahy, aby se omluvila a přiznala si vinu.
