O jméně Miroslav Havel, jsem začal: „Nikdy jsem nemiloval svou ženu Janu, ač to nezní pěkně, nejednou jsem jí řekl do očí.” Ona za to nemohla – žili jsme poklidně, tak jako mnoho jiných.
Bydlím v Hradci Králové, kde vzpomínky na minulost se stále prolínají s naším každodenním životem. Jana byla pro mě vždy laskavá, starostlivá a chovala se jako svatá. Nikdy mi nic nevyčítala. Avšak uvnitř mě byla prázdnota, jako mrazivá řeka v zimním období. Lásku jsem necítil a trápilo mě to.
Každé ráno jsem vstával s myšlenkou na odchod. Snil jsem o tom, že najdu jinou ženu, která mě zapálí a přiměje znovu dýchat. Osud si se mnou ale zahrával a všechno obrátil vzhůru nohama takovým způsobem, že mě to dosud nepustilo. S Janou mi bylo jako v pohodlném starém křesle. Udržovala domácnost vzorně a její krása přitahovala zraky kolemjdoucích. Kamarádi říkali: „Jak jsi takovou našel, to je štěstí!“ Ani já nechápal, čím jsem si získal její oddanost. Obyčejný chlap, na kterém nic není, a ona mě milovala, jako by byl celý svět. Jak je to možné?
Její láska mě dusila. Ještě horší bylo pomyšlení, že kdybych odešel, skončí v náručí někoho jiného. Někdo úspěšnější, pohlednější, bohatší – někdo, kdo ocení, co jsem já neviděl. Když jsem si ji představoval v cizí náruči, naplňovalo mě to vztekem. Byla moje – i když jsem ji nikdy nemiloval. Tento pocit vlastnictví byl silnější než já, silnější než zdravý rozum. Ale je možné žít celý život s někým, ke komu srdce mlčí? Myslel jsem, že to zvládnu, ale spletl jsem se – uvnitř mě zrála bouře, kterou jsem nemohl zastavit.
„Zítra jí řeknu všechno,“ vykulminoval jsem večer. Ráno u snídaně jsem sebral zbytky odvahy. „Jano, sedni si, musíme si promluvit,” začal jsem a díval se do jejích klidných očí. „Samozřejmě, co se děje?“ odpověděla měkce. „Představ si, že se rozvádíme. Odcházím, budeme žít odděleně…“ Zasmála se, jako bych vtipkoval: „Co to mluvíš za blázniviny? Je to hra?“ „Poslouchej dál, mluvím vážně,“ zarazil jsem její smích. „Dobře, představila jsem si to. A co?“ zeptala se s úsměvem. „Řekni mi upřímně: najdeš si někoho jiného, když odejdu?“ Zmlkla. „Miroslave, co se s tebou děje? Proč na to vůbec myslíš?“ objevila se v jejím hlase úzkost. „Protože tě nemiluji a nikdy nemiloval,“ vyprskl jsem, jako když padne kladivo.
Jana zbledla. „Cože? Ty žertuješ? Nic nechápu.“ „Chci odejít, ale představa, že budeš s někým jiným, mě přivádí k šílenství,“ řekl jsem s napětím v hlase. Chvíli mlčela, poté řekla tichým, téměř smutným tónem: „Lepšího, než jsi ty, nenajdu, neboj. Odejdi, já zůstanu sama.“ „Slíbíš to?“ vypadlo ze mě. „Samozřejmě,“ přikývla a zírala mi do očí. „Promiň, ale kam mám jít dál?“ znejistil jsem. „Nemáš místo?“ podivila se. „Ne, celý život spolu. Vypadá to, že budu muset zůstat blízko,“ zamumlal jsem, cítící, jak mi mizí půda pod nohama. „Neboj se,“ odpověděla Jana. „Po rozvodu si rozdělíme byt na dva menší.“ „Opravdu? Nečekal jsem, že mi tak pomůžeš. Proč?“ zeptal jsem se ohromený. „Protože tě mám ráda. Když někoho miluješ, nedržíš ho násilím,“ její slova zněla jako rozsudek.
Uplynulo několik měsíců. Rozvedli jsme se. Pak ke mně dorazily zvěsti: Jana lhala. Našla si někoho jiného – vysokého, sebevědomého, s milým úsměvem. Byt, který jí zůstala po babičce, vůbec neměla v úmyslu dělit. Zůstal jsem bez ničeho – bez domova, bez rodiny, bez víry v lidi. Zrada se odkryla jako úder do zad a stále slyším její hlas: „Zůstanu sama.“ Lež. Studená, vypočítavá lež a já uvěřil jako hlupák.
Jak teď věřit ženám? Neznám odpověď. Život s ní byl pohodlný, ale prázdný, a teď už není ani to. Sedím v pronajatém pokoji, zírám do stěny a přemítám nad naším rozhovorem. Její klid, její slova – všechno byla jen maska. Přátelé říkají: „Sám jsi si to zavinil, Miroslave, co jsi čekal?“ A mají pravdu. Nemiloval jsem ji, ale chtěl ji vlastnit jako věc. A ona odešla, nechávajíc mě v samoty, které jsem se tak bál. Možná je to můj trest – za chlad, za sobectví, za to, že jsem neocenil její lásku. Teď jsem sám a ticho kolem mě bolí víc než její odchod. Co si myslíte o mém jednání? Nevím ani já, kdo tu byl větší blázen – já nebo ona.”
