Při setkání s Lenkou pochopil Milan, že svět už nikdy nebude stejný. Nikdy ho k dívce netáhlo tak silně. Problém je v tom, že je vdaná. A to není vše!
S jejím manželem Pavlem se Milan dobře zná už ze studijních let. Ne že by byli “dvojčata od sebe nerozlučná”, ale udržují kontakty, pravidelně se setkávají a chodí na večírky k společným přátelům.
Právě na takovém večírku Pavel Lence a Milanovi představil. „Tohle je Lenka, moje žena.“ Milan byl překvapen – neměl tušení, že kamarád se oženil.
Ukázalo se, že se vzali při běžném obřadu na úřadě bez oslav. Tak to Pavel chtěl. Rád šetřil spíše než utrácel.
„A co rozlučka se svobodou, bílé šaty nevěsty a krásné fotky do rodinného alba?“ divil se Milan.
„Tyhle oficiálnosti nemám rád, to víš,“ zamručel Pavel. „A rozlučku můžeme udělat kdykoli, že Leni?”
Lenka přikývla, ale na tváři jí přelétl stín nespokojenosti.
„Ty nemáš ráda bílé šaty?“ zeptal se Milan.
„Mám,“ odpověděla Lenka prostě. „Ale hlavní je u nás manžel. A ten řekl, že je to všechno nesmysl a byznys na romantice. Navíc někde četl, že čím honosnější svatba, tím rychlejší rozvod.“
„Fíha,“ zasmál se Milan. „A sňatek bez svatby je tedy zárukou pevného manželství?“
„Uvidíme,“ usmála se Lenka a vypadala zasněně. Jako by viděla sebe v budoucnu šťastně vdanou.
Zdá se, že právě tehdy Milan uviděl její oči. A propadl jim. A zmizel.
Ten večer mluvili bez přestání a objevili mnoho společných zájmů. Pavel byl celou dobu někde mimo: řešil telefonem pracovní záležitosti. Lenka nevypadala rozčileně z toho, že ji manžel nechal prakticky samotnou.
Milan se divil. Přišel na večírek s mladou manželkou a dělal něco jiného? Podivné.
Dokonce se Lenky zeptal:
„Nebojí se tě takhle nechat o samotě?“
„Cože?“
„Krásná žena, celý večer sama… někdo by tě mohl odlákat. Nebo nežárlí?“
„Na mě?“ divila se Lenka. „Ne-e-e! Pavel je ženatý se svou prací.“
„To ti nevadí?“
„Co?“ nechápala zase Lenka. „Že je práce na prvním místě? To je normální.“
„Nejdem si zatančit?“
„Proč ne?“
Už ten večer se Milan lekl. Mezi nimi něco zajiskřilo.
Nebyla to láska na první pohled. Jen… zdálo se, že mluví a cítí společně.
Navíc Lenka byla kouzelná. Nebyla sice krasavice, ale měl neuhasnutelnou chuť být v její blízkosti a nasávat její osobnost.
Za dva týdny zavolal Pavel:
„Poslyš, pomoz mi! S Lenkou jsme měli jít na koncert a já musím do práce – lístek propadne. Vezmi ji, ano?“
„Děláš si legraci? Nemá žádné kamarádky?“
„Představ si, že ne! Samo tě navrhla.“
„Kde si takové stvoření našel?“
„Jak to myslíš?“
„Myslel jsem, že už ženy takové neexistují: neposlouchají, neprotestují, nemají kamarádky. Možná ještě ráda vaří?“
„Haha, musíš vědět, kde hledat!“ Pavlovi se žert líbil. „Přivezl jsem ji z malé vesnice. Nyní ale chce kulturní život. Tak co, můžeš dnes?“
„Dnes můžu, ale ber na vědomí, že je to poprvé a naposled. Měl jsi štěstí, že jsem volný.“
S Milanem se měli skvěle. Nemohli se nabažit rozhovorů. Dokonce ho přesvědčila, aby šel do týdne na výstavu:
„Hele, Pavla pořád něco tíží, navíc ho to nezajímá. A já tady nikoho neznám. Najdu si práci a bude to jednodušší.“
Kam se poděla veškerá šance?
Po třetím setkání, ano, Milan už to viděl jako rande, se rozhodl, že se s Lenkou přestane stýkat. Cizí žena je tabu. Tečka. Řekl a udělal.
Úplně se vyhnout se nešlo, narozeniny totiž slavili všichni společně.
Na jedné oslavě si Lenka sedla vedle Milana a s odzbrojující přímostí se zeptala:
„Milane, vyhýbáš se mi? Způsobila jsem ti něco? Řekla jsem něco nesprávného? Myslela jsem, že si spolu rozumíme.“
„To je pravda. Jen… nemám čas. Navíc mi to je nepříjemné. Přírodní skromnost mi nedovoluje tak často se stýkat s cizí ženou.“
Lenka se zasmála:
„Pavel je pro!“
„Jak to?“ uslyšel jejich rozhovor Pavel, zvedl se od diskuse o rybolovu.
„Pro to, aby mě Milan doprovázel na výstavy a do divadla,“ odpověděla bez váhání Lenka.
„Kolikrát chceš!“ odpověděl s pohledem upřeným na kamaráda. „Chceš jít na ryby? – ptal jsem se.“
Po tom Milan sem tam trávil čas s Lenkou. „Můžeme být přáteli, že jo?“ přesvědčoval se. „Nic si nenárokuju, do jejich rodiny nelezu.“ Nebylo to snadné, ale důvěra Pavla hrála svou roli.
Uběhly dva roky. Milan nadále přátelil s Lenkou a Pavlem. Pokoušel se navázat vztahy s jinými dívkami, ale nedařilo se to.
Jednou mu Lenka zavolala v slzách a požádala o setkání.
Ukázalo se, že v rodině dlouhodobě dochází k neshodám. Lenka chce mít dítě, ale Pavel ne. A nejenže ve stanovené lhůtě, prostě děti nechce. Výsledkem bylo, že manželé se od sebe vzdalovali:
„Včera na mě křičel tak, že se třásly stěny,“ stěžovala si Lenka. „Navíc mě začal žárlit i na tebe. Myslí si, že odejdu za někým jiným. Pravda, trochu se bojím.“
„Sáhl na tebe?“ ptal se napjatě Milan.
„Ne, k tomu to nedošlo, ale křičí na mě pořád. Pije každý večer, že si tak ulevuje od stresu. Na jeho práci ho udolávají. Nevím, jak dlouho to tak vydržím.“
Milan ji poslouchal a s hrůzou si uvědomil, že v hlavě mu tepá jedna myšlenka: „Co když se Lenka s Pavlem opravdu rozejdou?“ A pak by mohl vyjádřit své city.
Ale Lenka řekla:
„Proč jsme my s Pavlem tak rozdílní, co? Bylo by jednodušší, kdybych milovala tebe.“
Ukončila iluzi Milana. Skoro se rozesmál. Samozřejmě, celou tu dobu myslel na sebe a své city. Ani na okamžik ho nenapadlo, že Lenka k němu necítí totéž. Ona s ním přátelí!
Když se uklidnila, Milan slíbil, že si s Pavlem promluví. A když ji doprovázel domů, cítil úlevu. Jako by vytrhl bolavý zub. Bolí, ale věděl, že zítra bude lépe.
Rozhovor s Pavlem nevyšel. Skutečně začal děsivě žárlit.
„Do nich nežáhej,“ řekl příkře. „A s těmi výstavami skoncujte.“
Po několika měsících Milana nečekaně kontaktovala jeho školní láska, která se vrátila z Prahy.
Začali si intenzivně psát, jako by těch deset let odloučení nebylo. Milan přestal myslet na Lenku. Přijel vhod narozeninový večírek a šli společně. Bylo nevyhnutelné, že tam potkali Pavla s Lenkou.
Milan se od své doprovodkyně nehnul ani na krok, ale marně. Když si domů odvedl svou dívku a chtěl ji políbit, ucukla:
„Ne. Viděla jsem, jak na ni koukáš. Mezi tebou a Lenkou něco je. Můžete klamat všechny ostatní, ale já tě znám od dětství.“
Milan téměř usínal, když zazvonil telefon:
„Měl bys přijet, prosím, pomoz mi,“ zoufale šeptala Lenka. „Pavel je úplně šílený. Je opilý, zavřela jsem se před ním v koupelně, hrozí, že dveře prorazí.“
Milan zavolal taxi. Bál se, že Pavel neotevře dveře a bude muset volat policii, ale obešlo se to bez toho.
„Ty jsi přišel, zachránce,“ zasupěl Pavlova.
A pokusil se zasáhnout do obličeje. Milan se lehce vyhnul. Neměl chuť se prát s opilým.
„Už toho mám dost!“ řval Pavel. „Milan sem, Milan tam, máme toho tolik společného… Milan, kruci… Ber si ji!“
Milan na něj pohlédl s lítostí:
„Jsi blázen. Lenka mě nikdy nemilovala.“
Pavel znovu pohrozil…
Milan zavrtěl hlavou:
„Měl bys méně pít. Dnes večer Lenka odjede se mnou. Zavolej, až se vyspíš.“
V autě se Lenky zeptal:
„Máš kam jít?“
„U tebe by to nešlo?“
„Nemyslím, že je to dobrý nápad.“
„Tady máš asi pravdu,“ zaslzila Lenka. „Ale o jiném se pleteš. Miluji tě. Je mi s tebou dobře.“
