Odpustlivá snacha
„Tak vidíš, zase máš ten nevěřícný výraz!“ – řekla nespokojeně paní Alena. „Místo abys poděkovala! Jen se umíš tvářit.“
Natálie se podívala na tchyni, jen stěží se ovládající. Jak ji unavovalo, že máma Jirky se stále vměšuje do jejich rodiny se svými „dobrými“ úmysly.
I dnes přinesla domů kočku, přestože nikdo o to nestál. Nedávno se k nim od nových sousedů nahnaly šváby. Ti se právě nastěhovali a dělali pořádek v bytě, kde dlouho nikdo nebydlel. Rozhodli se vyhubit nezvané hosty, ale ti se omylem usadili u Natálie a Jirky, což on náhodou zmínil před svou matkou. Jen co s tím má společného kočka?
„Švábi nejsou myši, co má kočka dělat?“
„Jak to co? Všichni vědí, že kočky žerou švábi!“ tvrdila sebevědomě tchyně.
„Žila jsem celý život s kočkami a nikdy jsem je neviděla jíst šváby!“ odvětila snacha a zavrtěla hlavou. „A navíc, Jirka je alergický na srst!“
„Trochu to vydrží kvůli takové věci!“
„To tedy ne, paní Aleno. Kočku odneste tam, odkud jste ji vzali. Kdybychom chtěli domácího mazlíčka, pořídíme si ho sami!“ řekla pevně Natálie.
„To není na tobě! Jirka přijde domů, on nás rozsoudí.“
Za půl hodiny se vrátil manžel z práce. Celou dobu tchyně běhala s kočkou hledat sousedské švábi, přestože Natálie je všechny den předtím vyhubila a na místě nastražila pasti, aby se nevrátili.
Ani jednoho švába paní Alena nenašla, ale snažila se sebe a snachu přesvědčit, že jen schovali a že se v noci určitě objeví. Kočku už pojmenovala…
Jirka si nového obyvatele hned nevšiml. Vzal si bundu a šel do koupelny si umýt ruce, když náhle vešel do něčeho mokrého.
„Natálie, něco jsi v koupelně rozlila?“ zavolal, zatímco pouštěl vodu.
Žena k němu přiběhla. Když uviděla kaluž, ihned poznala, kdo ji způsobil.
„Ne, to tvoje máma!“
„Cože?“ zasmál se. „Když je záchod hned vedle!“
„Ona má nový způsob, jak nám život znepříjemnit!“ stěžovala si žena.
„Co se zase stalo?“
„Teď ti to vysvětlí, vydrž. A sundej si radši ty ponožky a spál je!“
„Spálit?“
Jirka zmateně sledoval manželku. Po umytí rukou si sundal jednu ponožku a přičichl k ní. Ten pach byl povědomý… Avšak tohle… Fůj!
Pohonil hadr přes kaluž, ještě jednou si umyl ruce, nakonec umyl mýdlem i nohy a zamířil do kuchyně. Jeho matka seděla na židli a drbala šedou kočku za uchem. Její tvář se zdála příliš naštvaná.
„Mami?“
„Synku, teď ti všechno vysvětlím! Pamatuješ, jak jsi mluvil o švábech? Kočička všechny chytí! Zaručuji!“
Jirka poslouchal matku, mžoural očima, když najednou hlasitě kýchnul, pak znovu a znovu.
„Ano, ale zatímco váš kocour bude ‘žrát’ šváby, váš syn umře na alergii!“ poznamenala sarkasticky Natálie. „Nedržíme zvířata bezdůvodně!“
„Nic nevydrží!“ opět nesouhlasila tchyně.
Jirka znovu kýchnul, pak opět nevydržel.
„Mami, vezmi tu kočku pryč! Rychle!“
„Jirko, ale co švábi?“
„Wukiní, hned!“
Paní Alenu rozčarovaně zasyčela a šla ke dveřím. Vyhodila kočku na chodbu a vrátila se do kuchyně.
„Pak si nestěžujte, až bude švábů víc než prachu!“
„Nemáme prach!“ poznamenala Natálie.
„Ty radši mlč! Vůbec neoceníš mou pomoc!“ řekla uraženě tchyně.
„A kde jste sehnala tu kočku? Ztratí se! Je vidět, že je domácí!“
„Ach, seděla před domem!“ neochotně odpověděla paní Alena. „Jen jsem si ji půjčila…“
Natálie neřekla nic, přestože uvnitř byla velmi rozlobená. To bylo typické pro tchyni – chytit cizí kočku a přivést ji do domu syna. Zvláštní žena, ne-li říct, že úplně bláznivá.
„Mami, možná byste už nám neměla pomáhat?“ zeptal se Jirka.
Natálie si u něj stěžovala mnohokrát na jeho matku. Ta měla talent vytáčet lidi. Nedávno odjeli na víkend za město a máma k nim přišla na návštěvu a rozhodla se odmrazit a umýt lednici. Jakoby snacha ji vůbec nerozmrazovala, někdo přece musí. Jenže zapomněla, že mají no-frost lednici, která to nepotřebuje.
Takže ji vypla a šla se dívat na televizi. Vyndala všechny zásuvky, aby se rychleji rozmrazilo.
Dívala se na televizi a poté usnula. Probudila se telefonátem manžela, ten ji požádal, aby udělala pirožky na večeři. No, rozhodla, že lednice může počkat. Utekla domů, pirožky připravila, tak unavená, rozhodla se vrátit zítra.
Jirka a Natálie se vrátili o několik hodin dřív, než plánovali. Tchyně ještě nedokončila svou špinavou práci. Ráno ji bolelo hlava, jako naschvál. Přišli domů a strašně smrdělo. Celou noc se kazily potraviny.
Nejžalostnější bylo, že nedávno přijela na návštěvu Natálie máma a přivezla dvě kila červeného kaviáru. Tohle najednou nesníte, rozhodli se ho zmrazit. Lepší, než ho ztratit. Navíc paní Světlana sama říkala, že se v mrazáku nic nezmění. Řekla, že to dělají sami.
Natálie je z Sachalinu. Rodiče tam stále žijí, a tak často vozí různé lahůdky jako dárky. A nyní díky paní Aleně o dva kila kaviáru méně, také tři uzené pelengasy a ještě asi šest zmrazených candátů. To je škoda!
Natálie se téměř rozplakala, když si uvědomila, že kvůli tchyni jí vznikly jen ztráty. Její matka se snažila, přivezla vše, a teď tohle!
Samozřejmě paní Alena našla tisíc a jedno ospravedlnění. Ani se neomluvila. Po tom případě Jirka, aniž by se ptal, vzal klíče od bytu, ale to nepřekáželo tchyni v dobročinných činech.
Teď dělala vše otevřeně. Jednou koupila podle akce sleďů. Jirka je hrozně miloval a snědl skoro celou plechovku. Napřed se nevšimli, že je prošla. Doufali, že se to obejde bez následků, ale běželo to v tom nejpřímějším významu. A to tak, že Jirka tři dny ležel s horečkou, dokonce jednou volali sanitku.
Před pár týdny se tchyně požádala, aby se u nich osprchovala. Odpojili jim teplou vodu a chtěla se vykoupat normálně ve vaně. Jirka nedávno pořídil bojler. Samozřejmě ji pustili. Kdo by tušil, že tahle nedotknutelná madam přinese své vlastní čistící prostředky, nějaký ostrý prášek.
Zavřela se a rozhodla se umýt vanu před koupáním. Napřed si nevšimla, že něco není v pořádku. Rozhodla se, že nepřizná nic. Jakoby za to nemohla, ale Natálie okamžitě pochopila, kdo zničil jejich akrylátovou vanu.
„Proč jste ji umývala?“ rozhořčeně se zeptala snacha. „Vždyť jsem ji umyla před vaším příchodem!“
„Ou, vím, jak myješ! Jen špínu rozmazáváš!“
Jirka byl také smutný, ale přece nenechá mámu koupit novou? Tak žili s poškozenou vanou, čekali na výplatu, aby si pořídili novou. Teď ještě potíže s šváby, a teď s kočkou. Natálie už měla všeho po krk.
„Paní Aleno, a co kdybyste nám už nepomáhala?“ zeptala se vážně. „S Jirkou nejsme děti. Dobře víme, co a jak dělat!“
„Vidíš! Nedoceněná snacha se mi dostala! Měla bys na mě modlit! Ale jen se mračíš!“
„Za co modlit? Za dvě kila červeného kaviáru, které musely vyhodit do záchodu? Za akrylátovou vanu, kterou jste zničila? Za sleď, který jste syna otrávila? A to ještě z daleka nejsou všechny vaše hrdinské skutky! Možná už dost?“
„Možná bych k vám už vůbec neměla chodit?“ už urazila se tchyně.
„To není špatný nápad. Možná spíše my k vám?“
„Jo, mami, to je opravdu dobrá myšlenka!“
„I ty se přidáváš?“ podívala se paní Alena na syna. „Synku, od tebe bych to nečekala! No, tak to je konec! Moje noha už do vašeho domu nevkročí!“
Tchyně vstala ze židle a běžela do předsíně. Uvnitř doufala, že ji začnou držet, možná se i omluví, ale nikdo ani nevyšel.
Když za ní zavřely dveře, manželé si jen úlevně vydechli. Jirka celý večer kýchnul, našli další kaluž pod postelí v ložnici, Natálie musela dělat generální úklid, aby vymetla každou srst z bytu, ale byli rádi, že je paní Alena uražená. Nechť se zlobí. Hlavně doma.
