-Miloši, nechtěl jsem ti to říkat v den svatby… Víš, že tvoje novomanželka má dceru? – kolega mě doslova přišpendlil k sedadlu řidiče.
-Cože? – nechtěl jsem takovou informaci slyšet.
-Moje žena, když viděla tvoji Kláru na svatbě, mi pošeptala do ucha:
-Jsem zvědavá, jestli ženich ví, že jeho nevěsta má dceru v dětském domově?
-Představ si to, Miloši! Skoro jsem se zadusil salátem. Moje žena pracuje jako lékařka v porodnici, a prý osobně byla u toho, když Klára odložila novorozenou holčičku. Zapamatovala si ji podle mateřského znaménka na krku. Řekla, že Klára dceru pojmenovala Eliška a dala jí své příjmení. Myslím, že Nováková. To bylo asi před pěti lety, – kolega se zájmem sledoval moji reakci.
Zůstal jsem ohromeně sedět za volantem. Taková novinka!
Rozhodl jsem se, že si to vše sám prověřím. Nechtěl jsem tomu uvěřit. Bylo jasné, že Klára není osmnáctiletá nezkušená dívka, při našem sňatku jí bylo třicet dva let. Samozřejmě měla nějakou minulost. Ale proč se vzdát vlastního dítěte? Jak s tím žít dál?
Díky své práci jsem rychle našel dětský domov, kde byla Eliška Nováková. Ředitel zařízení mi představil veselou holčičku se zářivým úsměvem:
-Seznamte se, naše Eliška Nováková, – obrátil se ředitel k děvčátku, – kolik ti je let, zlatíčko? Řekni pánovi.
Nešlo si nevšimnout výrazného strabismu u holčičky. Bylo mi jí líto. Už jsem ji považoval za svou, srdce se mi k ní připoutalo. Ta malá je dcera mé milované ženy! Babička nám vždy říkávala:
-Dítě je boží dar, i když může něčím překvapit.
Eliška se přiblížila:
-Čtyři roky. Ty jsi můj táta?
Zaváhal jsem. Co odpovědět dítěti, které v každém muži vidí tátu?
-Eliško, můžeme si promluvit? Chceš, aby ses připojila k rodině s mámou a tátou? – samozřejmě to bylo trochu hloupé, ale toužil jsem si ji hned odnést domů.
-Ano! Vezmeš si mě? – Eliška se mi dívá vpřímo do očí.
-Vezmu, ale trochu to potrvá. Počkáš, beruško? – měl jsem chuť se rozplakat.
-Počkám. Neoklameš mě? – Eliška se stala vážnou.
-Neoklamu, – políbil jsem ji na tvářičku.
Po návratu domů jsem o všem řekl Kláře.
-Kláro, je mi jedno, co bylo před naším seznámením, ale Elišku musíme okamžitě přijmout. Adoptuji ji.
-A mě ses zeptal? Jestli tu holčičku vůbec chci? A ještě k tomu ten její strabismus! – Klára zvýšila hlas.
-Vždyť je to tvoje vlastní dcera! Elišce nechám udělat operaci očí. Všechno se zlepší. Ta holčička je úžasná! Zamiluješ se do ní na první pohled, – její odpor mě překvapil.
Těžko jsem ji přesvědčil, abychom Elišku adoptovali.
Museli jsme čekat rok, než jsme si ji mohli vzít domů. Často jsem za ní do dětského domova chodil. Během toho roku jsme se s Eliškou spřátelili a zvykli si na sebe. Klára stále neměla zájem o dítě a chtěla proces adopce zastavit. Trval jsem na tom, abychom vše dokončili.
Nakonec přišel den, kdy Eliška překročila práh našeho bytu. Každá maličkost, kterou člověk bere jako samozřejmost, ji ohromovala, těšila a dělala radost. Oční specialisté jí brzy upravili zrak. Tyto procedury trvaly půldruhého roku. Jsem rád, že moje holčička nepotřebovala chirurgický zákrok.
Dcerka začala být kopie své mámy Kláry. Byl jsem šťastný. Dvě krásky – manželka a dcera – v mé rodině.
Téměř rok po dětském domově Eliška nemohla přijít na dostatečné množství jídla. Vždycky chodila a spala s balíčkem sušenek. Tento balíček jí nikdo nesměl vzít. Strach z hladu tu byl pořád. Kláru to rozčilovalo, mě udivovalo.
Snažil jsem se rodinu držet pohromadě, ale bohužel… Klára si nikdy nedokázala zamilovat vlastní dceru. Milovala jen sebe, své “já”, jak naše babička říkala.
Mezi námi byly hádky, spory, nedorozumění ohledně Elišky.
-Proč jsi k nám přivedl tu divošku? Nikdy z ní nebude normální člověk! – hysterčila Klára.
Moc jsem Kláru miloval. Nedokázal jsem si život bez ní představit. I když má maminka jednou prohodila:
-Synku, to je tvoje věc, ale potkala jsem Kláru s jiným mužem. Nic z toho nebude. Klára je neupřímná, chytrá, šikovná žena. Odkopne tě, než se naděješ.
Když máte koho milovat, nevidíte žádné překážky. Vaše štěstí svítí jasněji než hvězdy. Klára byla můj ideál. Trhlina v našem vztahu se objevila, když přišla Eliška.
Ta nám otevřela oči ohledně skutečné situace v mé rodině. Nestačil jsem se divit, jaká lhostejnost k dítěti.
Snažil jsem se Kláru nemilovat, ochladnout k ní, ale nedokázal jsem to. Přítel mi jednou radil:
-Poslouchej, kámo, jestli chceš od jedné ženy nebo dívky ochladnout, změř šicím metrem její míry. Stará pověra.
-Děláš si legraci? – nerozuměl jsem.
-Měř obvod hrudníku, pasu a boků. Pak to přejde, přestaneš ji milovat, – zdálo se mi, že se přítel vysmívá.
I tak jsem se rozhodl to jednoduché měření zkusit. Nic mě neriskuje.
-Kláro, pojď sem, změřím si tě, – řekl jsem ženě.
Klára se divila:
-Budu si moci objednat nové šaty?
– Jo, – pečlivě jsem naměřil její hrudník, pas a boky.
Experiment skončil. Miluji Kláru stejně. Smál jsem se příteli.
Brzy Eliška onemocněla. Nachladila se. Měla horečku. Stěžovala si, potichu plakala, smrčela. Stále chodila za Klárou, pevně svírající svou panenku Barču. Byl jsem potěšen, že místo balíčku sušenek držela v ruce panenku Barču.
Eliška milovala neustále převlékat panenku. Ale teď byla panenka svlečená, což znamenalo, že byla nemocná, bez energie znovu ji oblékat. Klára na ni křikla:
-Už se ztiš! Přestaň s tím! Jdi spát!
Eliška objala panenku a stále tiše vzlykala, plakala. Najednou Klára sebrala panenku z jejích rukou, přistoupila k oknu, otevřela ho a s hněvem ji vyhodila ven.
-Maminko, to je moje oblíbená panenka Barča! Venku zmrzne! Můžu za ní jít? – Eliška hlasitě plakala a běžela ke dveřím.
Hned jsem šel za vyhozenou panenkou. Výtah, jak naschvál, nefungoval. Sešel jsem z osmého patra. Panenka visela na větvi stromu hlavou dolů. Vzal jsem ji, oklepal od sněhu. Roztávající sněhové vločky na gumovém obličejíku vypadaly jako slzy. Když jsem se vracel po schodech domů, pomyslel jsem si, že se z toho zešedivím.
Tento čin Kláry postrádal vysvětlení. Vešel jsem do Eliščina pokoje. Holčička klečela vedle své postýlky. Hlavu měla položenou na polštáři. Spala, ve spánku vzlykala, třásla se. Opatrně jsem ji přenesl do postele, vedle položil panenku na polštář.
Klára klidně seděla v obývacím pokoji, četla módní časopis, aniž by se starala o Elišku. Tady skončila má láska k ženě. Vyschla, rozplynula se, zmizela. Konečně jsem pochopil, že Klára je krásný, ale prázdný obal.
Zřejmě pochopila všechno.
Rozvedli jsme se. Eliška zůstala se mnou, Klára nic nenamítala.
…Později, když jsem se setkal s bývalou ženou, řekla mi s úsměvem:
-Pro mě jsi byl, Miloši, jen odrazový můstek.
-Ach, Kláro! Tvůj zrak je jak tyrkys, ale duše je černá, – už jsem mohl tento výtku vyjádřit klidně.
Klára se brzy poté provdala za úspěšného podnikatele.
-Lituji jejího muže. Takové ženě nemělo být dovoleno stát se matkou, – pronesla matka svůj názor.
Eliščka ze začátku matku velmi postrádala, chtěla se jí alespoň dotknout.
Ale moje nová žena Jana dokázala Elišce nabídnout vřelost a lásku. Takový postoj jsem nikdy nepochopil.
Jana s velkou láskou a nesmírnou trpělivostí přijímá Elišku i našeho syna Matyáše…
