Opravdu ženou
Můj milovaný mě opustil, když zjistil, že jsem těhotná. Asi jsem neviděla, že mě nemiluje tak, jak jsem si myslela. Ani on, ani jeho rodiče, ani jeho sestra, moje blízká přítelkyně, nebyli ochotní se podívat na svou dceru-vnučku-neteř. Nic jsem po nich ale ani nechtěla. Každý z nás učinil své rozhodnutí: on si našel novou přítelkyni, já jsem porodila dítě bez manžela.
Moje maminka mi tenkrát řekla: „Odejdi. Přijmu tě zpátky, jen když si necháš udělat potrat.“ Maminka mě vychovávala bez otce. Nechtěla pro mě stejný osud. Měla na to právo. Ale nikdy bych své dceři nic podobného neřekla.
Budeme si navzájem oporou a podporou. V našem domě nebudou nářky kvůli nedostatku peněz a mužské pomoci. Právě jsem dokončila školu a už pracovala, ale dokázala jsem se dostat na studentské koleje, a dokonce získat malý byt. Za výplatu se mi podařilo pořídit nějaký nábytek a domácí potřeby. Neměla jsem nic. Jaképak ovocné šťávy pro těhotné!
Stačilo na chleba s mlékem. Bylo vše: únava, slzy i strašný spánkový deficit. Nechtěla jsem ale, aby mě někdo litoval. Usmívala jsem se. Na návštěvu ke mně chodili jeho přátelé. Mluvila jsem o něm jen dobře, nemyslela na křivdy. Potřebovala jsem sílu pro dítě, které jsem nosila pod srdcem. Jednou jsem slyšela větu: nikdo ti nic nedluží. Drsné, ale pravdivé. Proč by mě měl někdo zachraňovat, když jsem sama přijala odpovědnost za svůj život a život malého človíčka?
Dcera se narodila v prosinci. Nový rok jsme slavily spolu. Moji noví známí, studenti, se scházeli, hráli na kytaru, pili čaj, pomáhali mi prát pleny. Varuška také pomáhala, jak mohla: jedla a spala, a mezitím vesele broukala. Mnoho lidí mi říkalo, že u nás doma je překvapivě radostně a lehce. A jednou jsem si všimla, že jeden ze studentů přichází častěji a zůstává déle.
Byl laskavý, šikovný a mezi námi řečeno, pohledný. Saša byl o 4 roky mladší než já. Srdce jsem si uzamkla, zakázala si plánovat a těšila se z každé chvíle, co jsme spolu. Pak jsem však poznala jeho maminku. Požádala ho, zda nás může navštívit, a hned první den mě oslovila jako „dcerku“.
Teď s manželem bydlíme v jiném bytě na kolejích. Všechno v pokoji je jeho práce. Říká, že jsem dokonalá manželka. S mou maminkou jsme se usmířily. Je blázen do vnučky. O víkendech jezdíme k jeho rodičům do nedalekého města. Tam se Varášek vrhá ke své druhé babičce a dva dny se od ní nehne.
Děsím se pomyšlení: kdybych si proti její vůli udržela muže, který mě nemiloval, měla bych teď toto všechno? Jen muže, který mě přehlíží, tchyni přesvědčenou, že jsem jejího syna zničila, pocit viny a slzy do polštáře.
Bůh mi dal mnohem víc, než jsem žádala.
