Ne taková Eliška
Eliško! Zase?! Panebože, ty jsi ne dítě, ty jsi celá jedna velká záhada! Copak to zas je?!
Mami, já nevím. Ono to přišlo samo
Maminka soukala z Elišky ušmudlanou bundu, promáčené holínky a čepici, které záhadně chyběl bambul.
Všechny děti jsou jako ze žurnálu, jen já mám tebe Eliško! Jak dlouho to ještě potrvá?
Eliška sledovala roztržený lem svých šatů a povzdechla si.
A přitom byla taková zábava! Mašinka se mi povedla na jedničku! Škoda jen, že Honza tahal za lem až moc. No a šaty to prostě nevydržely. Paní Katerina, asistentka ze školky, ještě dodala, že ona šaty zašívat určitě nebude. To prý je jednoznačně záležitost Eliščiny maminky. Takže měla pravdu! Akorát zbytek odpoledne a večera musela Eliška prosedět v rohu na židli, místo abych před kluky svítila kalhotkama. To přece není slušné! Tak to babička vždycky Elišce říká. A babička už něco zažila, tak ví, co povídá.
Třeba že Eliška je taková. Maminka si myslí opak, ale babička s tím problém nemá.
Přestaň ji pořád peskovat! Copak, to je ta tvoje výchova?
Mami, vždyť tys mě takhle vychovávala! A teď tvrdíš, že to je blbě? Co z Elišky vyroste, když jí vůbec nevychovám?
No jasně! Stejná šikulka a krasavice jako ty! Nestačí?
Ach jo, už mlč! Nemám na ty tvoje řeči náladu! Eliško! Pojď se převléct! Okamžitě!
Eliška si oddechla a zmizela do svého pokojíku, zatímco vzduchem ještě chvíli létaly argumenty jejích dvou nejmilovanějších osob pod sluncem. Eliška tam už být nemusela sloužila stejně jen jako záminka.
Jednou se babičky zeptala, proč se vlastně hádají, a babička se jen zasmála:
Hádka bez důvodu je nuda, děvče. Ale když jde o něco, to je lepší!
Takže já jsem tím vaším důvodem?
Ten nejdůležitější! Jsi jedináček! Proto se trápíme, jaká z tebe vyroste. Každá máme jiný styl. Mamka je ostrá jak řez v neděli, myslí si, že to bez toho nejde. Já svoje přísnost vyčerpala už na tvojí mámě a na tebe mi nezbyla. Tak vymýšlím různé finty. Třeba perník.
Ale vždyť já ho nerada!
Dobrá, tak bonbón.
No, to je lepší! Babi, a máma mě má ráda?
Nejvíc na světě. Ještě víc než já! To mi věř.
Tak proč mě pořád kritizuje?
Právě proto
Divná láska! Ty mě přitom taky máš ráda a nekřičíš
Já jsem tvoje babička, ona je maminka. Na mamku je větší nárok, tak i ta láska je jiná, rozumíš?
Nerozumím!
Tak na to máš ještě čas. Jednou pochopíš!
Ale to jednou ne a ne přijít.
Čekala, čekala, a místo toho byla máma rok od roku přísnější.
Co s tebou udělám?! Mám čekat, až přineseš domů děcko v zástěře?!
Tuhle frázi Eliška slýchala denně, ale co vlastně znamená, jí dlouho nedocházelo. Jenom poťouchle se usmívala a vzpomínala na svůj roztržený spodničkový lem ve školce. Často měla chuť mámy provokativně vyzvat, aby jí ukázala, jak přinést něco dírou v záhybu šatů, ale to by si koledu o vyhazov z kuchyně mamka na fóry nebyla.
Nakonec se ukázalo, že vše bylo zbytečné.
Ne že by Eliška byla vyloženě nešikovná, spíš prostě taková průměrná smolařka. Babča říkala: zrcadlo nelže! A v zrcadle Nic k chlubení! Oči malé, copánek připomínající ocásek na kartáči, pihy, že by se mohla půjčit na pohádku. No, královna krásy rozhodně nebyla!
Na tuhle pravdu života Eliška přišla už brzo, a tak se svým vzhledem nezabývala. Bylo to jednodušší pro ni i pro mamku. Nebylo potřeba kupovat módní hadry. Boty stačily starý tenisky na všechno kromě divadla s babičkou.
Divadlo Eliška milovala. Škoda jen, že tam chodila spíš zázrakem: lístky byly drahé jak makový pole. Babička poctivě šetřila z důchodu, ale než se sešlo Proto už od sedmé třídy dělala Eliška chůvu sousedce s dvojčaty a tím si vydělávala první kačky. Kluci byli živí, ale šli zvládnout a Elišce, která sourozence neměla, to vlastně přišlo jako radost hraní, papání, domů. Hotovo. Nikdo jí neskákal po hlavě, nic neničil a pokoj byl jen její. Krása!
Eliška nebyla sobec, ale moc dobře chápala, že mít dvě děti znamená mít dvojí starost a především prachy. Co u nich? Mamka sestřička na JIPce, babiččin důchod a hlavně žádný táta. Ten prostě nebyl. A upřímně, Eliška ani necítila potřebu ho poznat.
Svým úvahám se s mamkou nesvěřovala, přidělávat jí starosti nechtěla. Jí už tak stačilo! Jedna Eliška, babička, co zapomněla i to, co bylo před hodinou, a chvílemi ani svoje jméno neznala.
Aspoň tátu si do chvíle pamatovala. A jeho příběh s Eliščinou mamkou vylíčila, dokud to šlo.
Máma tě nepotřebovala
Proč?
To byl parchant. Kolem něj se točily ženské jak kolovrátek. Říkala jsem jí to! Nevěřila. Zamilovala se, blbka, a pořád omílala, že ji vezme, ty ostatní jsou jen chyby mládí.
A vzal si ji?
Ale jo! Mamka chtěla, tak jí to dokázal. Ale co z toho? Jak zjistil, že čeká tebe, zmizel jak pára! Jen jsme ho zahlídly. Ani adresu nenechal, nic, jen vzkaz.
Jaký?
Eli, proč tě tak zajímá minulost? Podstatné je, že pro tvou mámu jsi byla takový poklad, že se celou dobu bála, aby ti nic nestalo. Celou dobu tě nosila jako porcelán a bojí se i teď. Proč myslíš, že tě přes den cvičí a večer objímá? Proto!
Fakt?
Fakt. Ona tě tolik miluje, že nespí a chodí tě pozorovat, šeptá ti něco do hlavy a skoro brečí. Když se ptám, jen se rozčílí. To je její. Tak miluje, jak umí. Chápeš?
Asi jo A ty jsi ji taky peskovala?
Jistě! Každá matka blbne ze strachu o dítě. Pak toho pak lituje.
A proč je o dítě strach?
To ti nedovedu vysvětlit. Až budeš mít vlastní, pochopíš.
Na to Eliška neřekla nic, ale v duchu si slíbila, že svým dětem nebude nikdy nadávat, jen milovat a vychovávat jinak. Naivní? Určitě. Ale kdo v tom věku nebyl.
Děti byly ještě daleko a Eliška ani nepočítala, že by někdy nějaké měla.
Kdo by ji chtěl? Malá, obyčejná a tvrdohlavá jak ježek. Kdo odolá, ten si ji prostě zaslouží
Po škole nastoupila pracovat do nemocnice, kde už makala její mamka.
A začalo to!
Všechno špatně prý je moc čiperná, na pacienty až moc milá, to prý na ni začnou vylézat na hlavu. Moc se snaží. Ale proč, když je to všem jedno jeden odejde, druhý příjde, přetrhnout se nemusíš.
Jenže Eliška si nenechala mluvit do roboty ani za nic. Každého nemocného jí bylo líto docela dojemně. Lidi se trápí, bolí je to! Co jí dalo udělat injekci nebo spravit postel? A vlídné slovo? To přece potěší i kočku, natož pacienta!
I mamka Elišku varovala.
Eli, moc se neangažuj! S takovýma končí špatně. Akorát si znepřátelíš kolegyně a budeš mít na krku starosti. Nám stačí tvoje výplata pro babičku Do domova důchodců ji nechceme a pečovatelku zaplatit nemůžem. Potřebuješ práci, zkušenosti, a s babi kdo bude?
Já tam nemůžu takhle být! Křičí na lidi, nadávají jim
Práce je těžká a ne každý je povaha na svatého. Když to jde dobře, je to fajn, ale nemusí! Sama to vidíš, v oddělení jsou jen tři takové jako ty a to už je dost. Mluvila jsem s vrchní, taky tě chválí, ale abys byla klidnější. Nikoho sílou nezměníš, jedině příkladem. Ale to je běh na dlouhou trať.
Nebaví mě to!
Jéé, Eli. Po kom ty asi jsi?
Po tobě asi.
Eliško!
Co?
Nic. Dělej, co říká mámá.
Hmmm
Eliška se nehádala, ale stejně si nakonec šla po svém. Třetí pokoj protivná babka, co prý žere sestry zaživa, se na Elišku vždycky usmívala. Nikdy si nestěžovala na injekce, na pozornost, na nic. Jen na jiné sestřičky, ale na Elišku ne.
A nevrlých těch bylo dost! Utrápených, bolavých Jejich příbuzní už při návštěvách řeší dědictví nebo úplně cizí blbosti. A pak pacienti brečí… a zuří. Šlo to nechápat?
Jenomže máma na to měla uši tlusté jak beton. Jde jí hlavně o Eliščinu pohodu. Ale jak ti má být dobře, když jiným vedle je zle?
Všechny tě potěšit nemůžeš, ale aspoň někoho snad ano?
Ať si kolegyně šeptají v kuloárech, že Eliška je svatá nebo do kláštera by mohla, ať jejich věc! Babička říkala, že karavana jde dál, ať se děje cokoliv.
Tak ten Eliščin karavan postupoval dál, občas kopal zákopy v písku a občas polykal žízeň.
Není nic horšího, než být pro ostatní záhadou. A ještě horší, když ti nemá kdo říct, že jsi prostě svá.
Elišce cizí uznání nechybělo už si zvykla, že nežije pro cizí oko. Ale od té doby, co šla babička hlavou napůl do mlhy, nebylo s kým normálně mluvit. Mamka vzdychala, tlačila Elišku ven mezi holky, ale proč každá kamarádka mezitím stihla najít chlapa, vdát se a Elišce házely svatební kytice rovnou do ruky.
Už ti ho ani nebudu házet. Jdi se vdát, Eli! Drž!
Eliška všechno vyslechla, ale láska žádná. Ten pravý, jediný, co měl po květině rovnou přijít, se kamsi zatoulal, nebo pouhý výmysl Matky přírody. Jsou i lidé, co žádnou polovičku nepotřebují! Plní sami o sobě.
Smířila se. Čekat přestala. Na hrdinské činy a první kroky v lásce by stejně neměla odvahu.
Navíc mezi prací, dobrovolničením v útulku pro zvířata, který rozjela kamarádka, a babičky postelí, nebyl čas. Máma ji marně vyháněla mezi lidi. Eliška byla typická stará panna, co nechce slyšet slovo o romantice ani rodině.
Mámo, potřebuješ vnoučata? Stačí říct, jedno rychle splaším. Teď je to moderní.
Eli, nech si ty cynismy!
No co Není princů nazbyt. Co po mně chceš?
Chci jen, abys byla šťastná
Tak mi přestaň říkat, že mám řešit osobní život. On se zařídit nechce a mně je tak dobře! Pochop, jo? Nedráždi mě
Maminka kapitulovala, v duchu přemítala, s kým by Elišku zkusila seznámit, ale synové známostí už byli out, a tak čekala na zázrak.
A tu najednou příroda přinesla překvapení. Úplně jiné, než by Eliška čekala.
Myslela, že hrdina se prostě objeví a počká, než ho vezme na milost. Ale tohle
V hlavní roli její životní komedie zasáhla právě ta protivná babka, co byla horší než dvacet tarantulí. Pravidelně hospitalizovaná, dvakrát do roka, pokaždé všechny personál vyváděla z míry.
Už je tu zas. Zase bude psát stížnosti! Ach jo Tak ji vítá tvoje oblíbená, Eli máš smůlu!
Marie Konečná, jak se babka jmenovala, rozkvetla při pohledu na Elišku, jak se řítí chodbou.
Holka moje! Konečně lidská tvář mezi upíry!
Tak zase tak ne. Máme tu i normální lidi!
Jsi ještě mladá, nevíš! Já už mám svoje odžito. Nepřesvědčuj mě!
Ani to neplánuju! Radši vás dovedu na pokoj. Zase jste všechny zmátla!
Ať se bojej! To je k něčemu.
Tedy, vy jste teda případ, paní Marie.
To víš, ale já ještě nejsem úplně zlá. To bys musela potkat moji číču! To je teprve síla pytel zlobivosti s ocasem.
Eliška mávla rukou a zapomněla na to. Jenže chyba lávky, protože s kočkou se jednoho dne opravdu setkala.
Stalo se to, když paní Marie při další hospitalizaci byla nečekaně tichá a bez nálady.
Poprvé se s nikým nehádala, nestrkala se s personálem, prostě šla za Eliškou na pokoj a mlčky si lehla ke zdi. Ke všem otázkám mávla téměř lhostejně.
Jdi domů, Elenko Pak, někdy
Za pár hodin už Eliška věděla, jaký je diagnóza a že paní Marie přišla do nemocnice dobrovolně.
S dětma pohádka Kdo si co zalévá, to sklízí!
Téhle banalitě Eliška ucho nedala. Kdo ví, co vlastně v cizí rodině je. Všichni mají nějakou svoji pravdu…
Po směně se Eliška stavila za Marií Konečnou.
Jak je? Něco přinést?
Dlouhý zamyšlený pohled byl odpovědí. Eliška už chtěla odejít, ale vtom Marie promluvila.
Eliško, potřebovala bych něco Ale nikdy jsem nebyla zvyklá prosit. Máti byla rázná, mě to tak naučila. Všechno si zařiď sama, nikdo nic neudělá za tebe. Jenže když už sama nemůžeš to mě neučila.
Řekněte si. Povídejte!
Víš, mám spoustu příbuzných, ale nesvěřila bych jim ani deštník. Život nějak profrčel, a když se ohlédnu radosti málo, starostí ranec. Děti chtěla vychovat líp, ale jen jsem je rozmazlila. Už jsem živá, ale mají vše moje dávno rozdělené. Byt, co mám já, má teď syn a dcera. Z vděku žádný dík. S vnoučaty pomáhat šlo, dokud nohy chodily. Dnes už nejsem důležitá ani já, ani Eliško, vezmi si moji Mínu!
Koho?
Kočku! Je fakt chytrá. Neboj se, jen trochu protivná. Rozuměla snad všemu! Když jsem balila do špitálu, bránila mi ve dveřích. Věděla přesně, co se děje
Eliška byla v šoku.
Zvířata měla ráda, ale doma je s mamkou nikdy neměly. Jednak kvůli babičce, za druhé kvůli financím na to nebyly peníze.
Ale odmítnout paní Marii nemohla. Koukat do jejích očí znamenalo pochopit, že kočka je její poslední radost. Kdo je Eliška, aby soudila? Když můžeš dát trošku světýlka, dej ho, a nesuď
Na konci směny volala mamce, co si o tom myslí, a jela pro kočku.
Vezmu vám ji, Marie Konečná. Ale jen na čas! Jak se uzdravíte, Mína půjde zpět domů!
Jasně, Elenko, jasně
Marie pokyvovala drobou hlavou a poprvé v dějinách oddělení vypadala jako normální babička, ne jako bestie.
Před domem pani Marie měla Eliška strach vejít sama. Chvilku stepovala na chodbě, pak zazvonila u první dveří.
Koho hledáte? usmála se mladá paní s batoletem na ruce.
Dobrý den, mám jít za paní Marií pro její kočku. Nezůstala byste otevřená v chodbě, kdyby něco?
Bojíte se sama dovnitř? Dobře děláte! S babkou jsou kříže.
Ale ne, je to normální stařenka. Všechny nejsme cukříci.
Přesně! Než byste řekla perník Doneseme ji! Pojď, Tomášku.
Tomášek něco zavýskl a akce začala.
Jenže Mína nejenže nečekala na své zachránkyně, místo toho vyletěla jako černá střela, proletěla schody a byla fuč. Eliška jen otevřela pusu.
Zavři! houkla sousedka. Už ji nechytíš! Je šikovná a protivná. Poškrábe, když budeš mít štěstí. Ať se ti daří!
Dík!
Volala už za běhu, přes schody, a modlila se, ať je vchod aspoň zavřený.
Ale co byste čekali vchod otevřený, siláci stěhují práh.
Neviděli byste tu kočku?
K jejímu překvapení jeden nosič mávl kousek ke keřům.
Sedí na stromě!
Všichni se smáli, sledovali Elišku, kterak pobíhá pod šplhající Mínou. Pomoc nikdo nenabídl, komu by na kočce záleželo? Čas jsou prachy.
Eliška Mínu v šeru ze začátku nezahlédla. Jen syčení a vytí, kočku ne.
Míno! Čičí!
Ze stromu se ozvalo reptání jak od ježibabky.
Ty jsi teda rarach! vzdychla Eliška.
Musí nahoru. Bez debat. Domů se kočka sama užívat nebude.
Všude bylo pusto, začínal déšť, chladné podzimní kapky kapaly Elišce na nos i na náladu. Toužila být doma, v teple pod dekou, šálkem čaje v ruce a sluchátkem v uchu (druhým pro mamku musí mít koho vzdělávat!). Je ochotná místo toho lézt na strom ve tmě? Ne, ale kdo dal slovo, musí ho držet
Zadek už měla v bahně, bundu od listí, ruksak spíš batoh dobrodruha. Ale vyšplhala. Zní to pohádkově, ale bylo to spíš k vzteku.
Míno! Seš normální?
Chvíle váhání a už ji drží za zátylek. Mína uznala, že probudí hrdé kočky, možná pro misku v kuchyni, a nechala se schovat pod bundu. Tam je teploučko. Zklidnila se, protože věděla, že teď utíkat nehodlá.
Ale teď problém: nahoru vylezla, dolů… To bylo horší. Na výšky byla Eliška od dětství srab a tahle větev byla o dost výš. Zavřela oči.
Mamíííí!
Se země bylo daleko. Ucítila žaludek až v krku.
Déšť zesílil, Eliška brblala jako protivná kočka sama.
To mám za to! Nemohla jsi ji sebrat jako normální čiču?!
Mína svírala svetr a mlčela.
Čas šel, řešení žádné. Mobil zvonil, ale bála se pohnout a spadnout.
Křičet a žádat o pomoc? Ale kdepak, ostatní by se smáli! Může si za to sama.
Hej! Je ti tam nahoře fajn?
Sarkastický hlas Elišku tak vylekal, že málem spadla.
Ne, vážně, drž se! Já pro tebe dojdu!
Chlapík ji uklidňoval jak dítě, co má zůstat sedět na větvi.
Jistě, jistě! Počkám si!
Vrchní ironie. Chlapík tiše:
Hm…
Zmizel.
No skvělé! Míno, proč já jen musím být taková
Dělat si sebekritiku nestihla.
On se vrátil. Přitáhl žebřík (kde ho našel, bůh ví!) ke stromu:
Lez! Nebo tu chceš nocovat?
Eliška měla oči zavřené, kývla, chlap odpověď nezaznamenal, ale pro jistotu se přitáhl až k ní, něžně ji stáhl dolů. Najednou stála na žebříku.
Držím tě! Klid, pěkně dolů.
Nezbývá než poslouchat. Ruce cizince jistily a Eliška se zplna srdce nadechla.
Při dopadu na zem Mína vyskočila, Eliška byla rychlejší. Znovu čapla kočku za kožich a narvala ji zpět pod bundu.
Sedět! Slibila jsem paní Marie, že tě opatruju a já své slovo držím!
Tys teda ostrá…
Vychrtlý, nenápadný mladý muž se na Elišku díval s úsměvem.
Doprovodím tě?
To ne, díky! odsekla, ale hned se k sobě navztekala.
No, Eli, nebuď drsňačka! On riskoval kvůli tobě žblabuňku v dešti, našel žebřík! Ty se místo díků tváříš jak Mína před koupáním.
Promiňte, fakt díky! Jinak bych tam seděla do rána.
Proč?
Mám strach z výšek!
Tak cos lezla na strom?
Kvůli kočce! Promiňte, fakt musím, máma bude šílet.
Ale, můžete mi říkat Jirka, ne? Myslím, viděl jsem všechno, i váš mokrý zadek a málem hrdinský pád! Doprovodím vás aspoň na tramvaj? Nebo domů, daleko to máte?
Kousek.
Eliška najednou zjistila, že jí není vůbec zima. Naopak, hřálo ji cosi zvláštního. Připadala si lehčí o pár kilo a musela se potutelně usmívat nad každým Jirkovým slovem.
A Mína byla pod bundou ticho, hřála se spolu s tím radostným pocitem, dokonce ani nemňoukla, nechala se snést do bezpečí. Stačilo být nablízku.
Jirka Elišku dovedl domů. Další den ji čekal po šichtě za nemocničním parkem. Společně šli koupit žrádlo pro Mínu, protože kočka byla v jídle pěkně vybíravá a pokud to nebylo něco extra, radši šla spát o hladu.
Eliška se o Mínu starala necelý týden. Do té doby, než přijela dcera paní Marie a slušně požádala:
Mamka po ní moc smutní. Ať jsou spolu
Vezmete si ji domů?
Samozřejmě, je to moje maminka! Odmítala ke mně, ale teď už musí. Děkuju vám!
A Eliška zamávala ženě, která odcházela v náruči s předením a znovu si pomyslela, že v cizí rodině se nikdy nevyznáme. Často je všechno jinak, než jak to vypadá.
Možná je lepší se zabývat budováním toho svého malého vesmíru, hlavně když je s kým se o to dělit. A pak už není důležité kdo první přizná city, protože hlavní hrdina přijde ne ve chvíli, kdy má Eliška jasno, ale právě ve chvíli, kdy potřebuje žebřík a pomoc.
A nikdy ti neřekne, že jsi ne taková. Protože pro něj budeš ta nejlepší na světě.
