Alena, tys snad úplně ztratila rozum?“ vrazila Marina dlaní do stolu, až cinkly šálky. „Ten tě využívá jako hadr! Dnes přijď, zítra ne, pozítří zase potřebuje!“
„Marino, ty tomu nerozumíš,“ odsekla unaveně Alena a míchala cukr v kafi. „Jáchym má plno práce, podniká, pořád někam běhá. Když má čas, tak se vidíme.“
„Kašli na jeho podnikání!“ vzplápla družka až do ruda. „Tobě je přeci šestatřicet, Alenko! Jak dlouho chceš být záložním letištěm?“
Alena se zašklebila. Marina věčně bodlá přímo, bez servítek. A nelže – jenže ta pravda je jak kopřiva v punčoše.
„A co mám dělat?“ zeptala se tiše a hleděla z kavárny na ulici. „Krásně je kolem plno, a já… obyčejná. Aspoň jsem šikovná. Neurážím se, nevyžaduju pozornost, nezlobím se.“
„Panebože, tak se slyš!“ chytila ji Marina za ruku. „‚Šikovná‘! Copak jsi utěrka? Vždyť máš vysokou školu, slušnou práci, vlastní byt. Jsi chytrá, hodná, věrná…“
„Jen ne krásná,“ přerušila jič Alena s hořkým úšklebkem. „A muži přeci vybírají očima, to víš.“
Marina si znovu sedla a v úžasu kroutila hlavou. Dvacet let přátelství a pořad si kamarádka nevěří. Už od vysoké – vždycky ve stínu výraznějších holek, vždycky připravená přizpůsobit se, vyhovět, neobtěžovat.
„Pamatuješ se na Petra z vysoké?“ zeptala se nečekaně Alena.
„Jistě,“ naježila se Marina. „Proč?“
„Ten se mi strašně líbil. Tři roky jsem za ním běhala, půjčovala sešity, pomáhala na semináříchá. Nespatřil mě. Ale jak se objevila ta… jakže… Pavla, hned se kolem ní motal.“
„To už je přeci sto let!“ zalomila rukama přítelkyně.
„Pro mě jako včera,“ usmála se smutně Alena. „Pochopila jsem tehdy hlavní pravidlo života: krásní mají všechno hned, ostatní musí být užiteční. Šikovní.“
„Ale Alenko,“ namítla Marina, „vždyť Petr ten… Co se z něj stalo? Alkoholik a budižkničemu! A tvoje Pavla-krasavice byla třikrát vdaná a třikrát rozvedená. Kde jsou oni, a kde jsi ty?“
„Oni žijí,“ zašeptala Alena. „Já se přizpůsobuju.“
Vtom zazvonil telefon. Alena pohlédla na displej a hned ožila.
„Haló, Jáchyme? Ano, mám volno. Jasně, přijď. Za hodinu? Dobře, čekám.“
Marina děsem sledovala, jak kamarádčina tvář září dětskou radostí, jak je připravená běžet na zavolání.
„Alenko, nedělej to,“ zašeptala. „Řekni, že máš program.“
„Nemůžu,“ Alena si už skládala kabelku. „Nemá mezi schůzkami dvě hodiny čas. Tak dlouho jsme se neviděly.“
„Před pěti dny!“
„To je dlouho,“ opakovala tvrdošíjně Alena a vstala od stolu.
Marina zůstala sedět sama a skrz okno sledovala kamarádčinu postavu vzdalující se do deště. Co se to s ní stalo? Kdy se tahle chytrá, šikovná žena proměnila v přívěšek cizího života?
A přitom to bývalo jinak. Na vysoké Alena sice nebyla krasavice, ale byla duší party. Vtipkovala, pořádala výlety, pomáhala ostatním s učením. Kluci ji měli rádi – ne jako ženu, ale jako nejlepšího kamaráda, věrného kámoše. Říkali jí „Alča-kámoš“. A ona byla na přezdívku hrdá.
Po škole se stala ekonomkou v pořádné firmě, rychle šla nahoru. Koupila si byt na hypotéku, pak i auto. Rodiče byli šťastní – dcera se zařídila, stojí na vlastních nohách. Jen osobní život nefungoval.
První vážný vztah připlul v osmaadvaceti. Kolega z práce, Martin. Tichý, klidný, spolehlivý. Alena byla v sedmém nebi – konečně muž, který ji váží, miluje ji ne pro vzhled, ale pro povahu, pro duši.
Chodili dva roky. Alena už jemně naznačovala svatbu, prohlížela svatební šaty. A pak Martin potkal novou kolegyni – čerstvou absolventku, roztomilou a mladou.
„Chápeš, Alčo,“ zakoktal tehdy, „ty si úžasná, ale s Kačenkou cítím něco úplně jiného. Takovou vášeň, takovou energii…“
„A se mnou ti bylo klidně?“ zeptala se tenkrát Alena. „Pohodlně?“
„No… jo,“ přiznal upřímně. „Asi až moc klidně.“
Tehdy Alena pochopila definitivně: krása dává vášeň, pohodlnost jen zvyk. A ten
V kuchyni si uvařila silnou kávu, posadila se k oknu a s posledním douškem poznala, že ten úsměv, co se jí zrcadlil v šálku, patří konečně jen jí samé.
