30.listopad2025
Dnes mi přišlo na mysl, že už dvacet let se otáčím v tom samém tanci, který jsem kdysi vedl s Katkou Bartošovou. Vzpomínám, jak jsme na školním plese v Praze znovu tančili valčík. Štěstí viselo ve vzduchu a já se topil v hloubce jejích modrých očí. Ten večer jsem jí chtěl říct, že brzy budeme rodiči. Když jsem to zmínil, rozčílila se a řekla:
Ještě je to moc brzy, počkej, ať se věci usadí.
Moje srdce se rozbilo jako skleněná láhev. Věděl jsem, že se nic nezmění, a tak jsme se rozejali. Láska k ní ale v mě přetrvávala ještě dlouho. Katka si pak chtěla pohrdat mou duší a rozbít ji na kusy. Věděl jsem, že její charakter je tvrdý jako kámen a právě to mě na ní fascinovalo.
Místní noviny a staré spolužáci mi hlásali, že Katka už je vdaná, má dva dospělé syny a je rozvedená. Stále chodí na setkání starých spolužáků a ptá se, co dělám. Nikdo z nich však neví, že jsem nikdy nešel na školní setkání bál jsem se, že se podívám do jejích očí a ztratím se v nich, jako by se potopil. Ten strach mě doprovázel zhruba deset let.
Pak přišel on můj manžel, který mě přijmul bez podmínek a s vděčností. Nepřeháněl, chvilku trval, než jsem ho poznal, a přijmul mou dceru jako svou vlastní. Řekl jsem ji Líbka, protože se její vlasy podobají těm jeho. Manžel mě miluje celým tělem i duší; jeho slova, činy i pohledy jen jednou věc potvrzují něžnost k mně. Po pěti letech manželství jsem si uvědomil, že jsem zamilovaný do svého manžela. Stal se mým kotvícím bodem, klíčem k mé duši, a já jsem s úlevou vstoupil do jeho dveří lásky a porozumění. Nikdo nemůže narušit to, co spolu máme.
Láska zachraňuje vše, říkávali mi starší. Katka mě nikdy neměla opravdu ráda, byla jen zábavou pro svoje mládí. A teď už je to jen minulost.
Katko, jak se máš? zeptal jsem se, když jsem se náhodou setkal s naším starým kamarádem Janem Ustínem.
Ach, Vláďo žiju v chaosu, bez cíle, synové se už sami o sebe postarají. Jen často vzpomínám na tebe
Mám tři děti Líbku a dvojčata, která je mu šest let, odpověděl jsem. A pamatuješ si našeho společného kamaráda Jana Ustína?
Ustín? Samozřejmě! Po škole přestal odpovídat na volání a vyhýbal se setkáním. Nevíme, kde je
Přistoupili jsme k oknu a podívali se na školní dvůr. Jan Ustin stál tam, držel dvě malé ruce a vedle něj byla dívka v roce dvaceti, její oči byly tak modré jako Katčiny.
Sbohem, Vláďo! Jdu ke své rodině, řekla.
Zeptal jsem se: Proč jsi přišel na setkání letos?
Už se nebojím, Vláďo. Když se dívám na tebe, moje srdce mlčí.
Závěr: Někdy je třeba nechat staré bolesti odejít, přijmout novou lásku a uvědomit si, že pravá síla spočívá v tom, jaký jsi člověk dnes, ne v tom, co tě dříve zlomilo.
