Oni nejsi sama, dceruško…
— Nováková, máte zájem o své dítě na kojení?
— Ne, jak už jsem říkala. Napíšu odmítnutí. Sestra zakroutila hlavou a odešla. Zuzana se otočila ke zdi a rozplakala se. Ostatní maminky na pokoji pokrčily rameny a pokračovaly v krmení svých dětí.
Zuzana přijela v noci s kontrakcemi a rychle porodila. Chlapec, 3,5 kila. Zdravý, krásný. Ale když se na něj matka podívala, nešťastně se rozplakala.
— No, všechno je v pořádku, tak proč pláčeš? Máš pěkného kluka, určitě jsi chtěla holčičku, co? To nevadí, příště si můžeš přijít pro dceru.
— Nechám ho tady. Nebudu ho brát…
— No tohle… Jaký máš důvod? Nezlob se, máš čas si to rozmyslet, je to přece tvoje dítě, opravdu ti ho nebude líto?
Tereza, Zuzanina spolubydlící na pokoji, seděla na lavičce s manželem na chodbě pro návštěvy. Vyprávěla, jak jejich dcerka legračně kroutí nosíkem, a oba se zasmáli. Do místnosti vstoupila žena s taškou a požádala, aby zavolala Zuzanu.
Tereza šla do pokoje a přivedla Zuzanu.
— Jak se máš, dcero? Jak je malý? Už jsi pro něj vymyslela jméno?
— Nemá jméno… Nechám, aby ho noví rodiče pojmenovali, jak budou chtít. Opustím ho, mami… Nikomu na světě na nás nezáleží…
Zuzana skryla tvář do dlaní a propukla v pláč. Tereze bylo trapně z přítomné scény, rychle se rozloučila s manželem a odešla.
— Nejste sama, dcero, jsem tady já. A Franta je darebák, co bych ti řekla. Ta milenka mu nakecala, že dítě není jeho, že jsi mu nevěrná, a tak se rozzuřil. Neboj se, jednou se vzpamatuje a přijde. Přinesla jsem ti nějaké pohoštění, jez, aby bylo mléko. A syna bys mohla pojmenovat Jeník.
Zuzana se vrátila do pokoje a strčila tašku do nočního stolku. Dítě plakalo na chodbě, hlasitě a pronikavě. Zuzana vyšla na chodbu.
— Je to můj, kdo tak pláče?
— Ano, je to tvůj…
— Pojďme ho nakrmit…
Sestra vstala a přinesla dítě. Plakal zoufale, tvářička byla rudá z námahy.
— No, neplač tak. Teď tě maminka nakrmí.
Zuzana neohrabaně zkoušela přiložit plačící dítě k prsu. Tereza se k ní přiblížila a pomohla jí. Dítě přestalo plakat a začalo sát. Zuzana se usmála, jak roztomilý byl ten malý, chrápal a usilovně se snažil.
Od té doby přinášely Jeníčka mamince na každé krmení. Zuzaně se líbilo pozorovat jeho nosík a zamračená čela.
— Zuzo, to byla tvoje maminka, kdo za tebou přišel? Vypadala jako milá paní.
— Ne, to byla tchyně. Máma mi zemřela, když jsem byla malá, táta se upil a já vyrostla u tety. Pak jsem se vdala a přestěhovala se k manželovi. Žili jsme dobře, než si našel milenku. Odešel k ní a mě nechce znát. Byla jsem z toho jako opařená, a najednou přišly kontrakce..
— Kam půjdeš s dítětem teď?
— Tchyně mi nabízí žít s ní, je sama, nemá manžela, syna jednoho – a ten utekl… Je to hodná paní, vždycky ke mně měla pěkný vztah.
— Tak k ní jdi, bude se s vnukem mazlit, a ty budeš mít pomoc. A manžel se tady?
— Tady tak nepůjde.
Zuzana se rozhodla zůstat u Lídy. Lída jí pomáhala se vším a byla bláznivě zamilovaná do svého vnoučka.
Když Jeníkovi byl měsíc, objevil se otec. Zuzana nebyla doma, šla nakoupit.
— Mamko, já s Klárou odjíždím na sever, dostal jsem tam práci. Jen jsem přišel říct sbohem. A… poprosit tě o nějaké peníze…
— Peníze ti nedám. Ty jsi opustil manželku, když byla těhotná, darebáku, ji to skoro zlomilo srdce a skoro nechala dítě v porodnici. Ale tuhle máš vnoučka, jemu potřebuju peníze víc, než ty. Běž, vydělávej si.
Jeníček začal plakat a Lída k němu zamířila.
— Ani se nepodíváš na syna? Jsi si tak podobný.
— Co je to za syna… Nechala ho Zuzka, proč bych měl mít na krku cizí dítě.
— No, to jsi hlupák, Franto. Běž a žij si život dál bez rozumu.
Lída odešla do důchodu a na její místo nastoupila Zuzana. Jeník začal chodit do školky a všichni tři spolu žili šťastně a v harmonii.
— Lído, jak to, že se tvoje snacha nechystá odsud odjet? To je neslýcháno, že tchyně žije se snachou a syna vyhodila.
— Mně je Zuzka bližší než syn – hlupák, a vnouček je můj nejoblíbenější. Pro ně žiju, Věro. A možná bys měla tu jazyk držet na uzdě…
Sousedka Věra zavrtěla hlavou a šla po svých věcech. Opravdu nechápala Lídino chování, u ní by to bylo všechno jinak – syn by byl vždy na prvním místě. I když by to byl alkoholik, asi to tak osud chtěl.
Lída si všimla, že se Zuzana začala líčit a večery trávit venku.
— Zuzko, jak se jmenuje?
— Kdo, mamko?
— No, ten, za kým běháš… Povídej mi o něm, zajímá mě to.
— Ach, jen se procházíme.. Je to voják, přijel na návštěvu k příbuzným, poznali jsme se náhodou.
— A ví o Jeníčkovi?
— Samozřejmě, ví o všem…
— No, přiveď ho seznámit, nemá smysl ho přede mnou schovávat. Je-li dobrý člověk, ať tak je…
Alex, tak se jmenoval Zuzanin známý, přinesl koš s ovocem a koláč, který upekla jeho teta. Jeníčkovi daroval hračkářské auto a fotbalový míč.
Večer probíhal vesele, Alex vyprávěl vtipné příhody z vojenského života, Zuzana se smála a Lída se smála do slz.
Když host odešel, Zuzana se okamžitě zeptala :
— Tak co si o něm myslíte? Je to dobrý člověk, jaký máte pocit, mamko?
— Je dobrý, dcero… Respektující, zajímavý, slušně vychovaný. A hlavně, miluje tě. Je to úžasný nápadník, nenech si ujít své štěstí!
O měsíc později přišel Alex požádat o ruku Zuzany Lídy.
— Buďte klidná, Zuzku nikdy ani Jeníčka nezklamu. Budeme žít v Brně, tam mám velký dům. Miluji ji, a Jeník je jako můj syn. Požehnejte nám.
Lída Zuzanu s Alexem a Jeníkem doprovodila. Všichni odjeli do města, slíbili, že píší a že se budou navštěvovat.. Jak teď tady bude bez nich…
O rok později se objevil syn, Vladimír. Špinavý, neupravený.
— Bože, co z tebe udělali, Franto? To tvoje Káťa neperuje prádlo?
— Ah… Káťa už není. Utekla s mužem s penězi… Všechny naše peníze jsme podlehli, nic nemáme… Vzpomněl jsem si, že mám matku a svůj dům…
— Dobře, že ses vzpamatoval, takhle jsi roky nevěděl, zda vůbec existuji…
— A řekla mi i to, že tehdy lhala, abych odešel, a já to věřil.. Tak teď se seznámím se synem.. Kde je, mimochodem?
— Ztratil jsi své štěstí. Zuzana se vdala za slušného člověka a je šťastná. Jeník byl připsán na něj, takže nemáš syna. A já si balím věci a odjíždím za nimi. Zuzka porodila holčičku, chci pomoci a pečovat o vnučku. A ty tady žij a pečujej o dům, rozumíš?
Lída jela vlakem a přemýšlela o tom, jak je život neuvěřitelně zajímavý. A jaké je štěstí, když je člověk někomu potřebný, když má komu pomoci a podpořit, jako ona kdysi podpořila Zuzku. Protože kdyby nepomohla tehdy, kdo ví, jak by se jejich životy nakonec obrátily…
