Můj manžel Jakub má početnou a hlučnou rodinu. Třicet bratranců, pět tet, všichni už dávno žijí sami se svými rodinami a dětmi. Ale k nám do domu přijíždějí pravidelně. A ne jen tak na kafe, ale na pořádné hostiny. Vždycky se najde důvod: narozeniny, svátek, výročí. A pokaždé se to všechno odehrává u nás. Protože, jak říkají příbuzní, “u vás je to pohodlné, máte velký dům a zahradu”. Skutečně jsme si po letech šetření koupili prostorný venkovský dům. A jakmile se objevilo místo s pergamay, grilem, trávníkem a parkovištěm, celá rodina rozhodla, že teď je to jejich “chata”.
Zpočátku se mi to dokonce líbilovchana. Vyrostla jsem jako jedináček. Bylo mi příjemné, že jsem najednou jako součást velké rodiny. Prostírali jsme stůl, opékali vuřty, smáli se. Ale pak… pak se z toho stalo peklo. Víte, kolik se toho musí nachystat, když přijede přes patnáct lidí? A nikdo se ani nezeptal, jestli nepotřebuji pomoc. Ženy hned od prahu zalezly do stínu se sklenkou vína, muži šli rozdělávat gril. A já jsem od rána stála u sporáku. Krájela, smažila, myla, loupala. Roznášela talíře, uklízela špinavé. Jen Jakub občas nakoukl s provinilým úsměvem: “Nechceš pomoc?” Já, která sžírala vztek, jen zavrtěla hlavou: “Zvládnu to…”
Ale nejhorší na tom všem nebyla ani ta dřina. Ale to, jak jsem pokaždé vyšla k hostům: rozcuchaná, v zástěře, bez make-upu. A oni? V plné parádě. Jako by šli na ples, ne na venkov. A já? Taky jsem chtěla vypadat jinak: obléct si šaty, učesat vlasy, sednout si se skleničkou vína. Ale nestíhala jsem. Byla jsem personál.
Po takových večerech Jakub sámschejvlámy nádobí a posílal mě spát. Viděla jsem, jak je unavený. Jediný volný den v týdnu, a ten trávil vřavou dětí a hovorem pod pergolou. Přitom snil jen meotuple odpočinku, pizzě a filmu. Ale nechtěl se s rodinou hádat. Já jsem také mlčela. Až jednou zavolal jeho bratr.
“Budeme slavit mé narozeniny u vás, jako obvykle.”
Jakub, co položil telefon, otočil se na mě a řekl:
“Záítra vstaneš, oblečeš si nejlepší šaty, uděláš si účes, jestli chceš, i make-up. Můžeme ti dokonce koupit něco nového. Ale – do kuchyně nevkročíš. Ani nohou. To je vše.”
“Ale jak…” začala jsem.
“Všechno. Ať si přivezou jídlo s sebou. Nejsi kuchařka ani služka. My máme také právo na odpočinek.”
Mlčky jsem kývla. Bylo to zvláštní, ale příjemné.
Následující den přijela celá tlupa. Úsilay, krabice s dorty, maso v taškách. A na stole – prázdno. Příbuzní se po sobě podívali: kde jsou předkrmy, saláty, kde je hostitelka? Ale Jakub klidně vyšel a řekl:
“Teď to bude takhle. Když chcete oslavu, zapojíte se. S manželkou jsme unavení. Nemusí vás obzvlávat. Buď si každý přinese něco svéco, nebo si najděte jiné místo.”
Nastalo ticho. Všichni jedli, ale bez dřívější veselosti. Rozhovory nešly. Ale na příští oslavu jedna ze sestřenek – poprvé za léta! – pozvala všechny k sobě.
Takže přece jen můžou. Když chtějí.
