Anna P. (31) porodila dceru, ale dala ji do sirotčince. Po nějaké době si to však rozmyslela a malou si vzala zpět. Zde je její vyjádření.
Když jsem byla mladá, onemocněla jsem rakovinou dělohy. Po operaci se mi podařilo s nemocí bojovat.
Hluboko ve mně však zůstalo vědomí, že nikdy nebudu mít děti. A tak jsem si plánovala život smířená s touto myšlenkou.
Pracovala jsem v bance a usilovala o kariéru finančníka, odjela jsem na čas do zahraničí, abych si vydělala víc peněz, cestovala jsem, kdykoli jsem měla příležitost. Samozřejmě jsem měl také mnoho přátel.
V určitém okamžiku jsem však začal cítit, že se s mým tělem děje něco zvláštního. Nemohla jsem přijít na to, co se mnou je, a tak jsem navštívila svého praktického lékaře, který mě poslal ke gynekologovi. Šla jsem tam s poměrně optimistickým přístupem a byla jsem překvapená, když jsem si vyslechla jeho diagnózu – byla jsem ve čtvrtém měsíci těhotenství.
Přede všemi jsem tajila, že čekám dítě.
Byl to pro mě hrozný šok. Neměla jsem stálého partnera a nechtěla jsem se stát matkou. Nebyla jsem na takovou změnu ve svém životě připravená.
Co jsem mohla dát dítěti? Protože jsem na tuto otázku neměla odpověď, snažila jsem se tu zprávu zcela ignorovat. Rozhodla jsem se na těhotenství nemyslet. Myslela jsem si, že bych o dítě mohla přijít, že bych mezitím potratila…
Téměř jsem nepřibrala, takže se mi dařilo bříško přede všemi skrývat. Nosila jsem širší tuniky a nebylo to vidět.
O pět měsíců později, tedy v devátém měsíci, jsem si zcela bezstarostně dovolila vysněnou cestu do Jižní Ameriky, kterou jsem plánovala už několik měsíců předtím.
Všechno bylo předem domluvené a zaplacené, takže jsem neváhala ani chvíli. Dorazil jsem na místo určení a oddával se exotickým zážitkům. A najednou začala nesnesitelná bolest. V nemocnici jsem porodila dceru , pojmenovala ji Zara. Přemýšlela jsem, že ji tam nechám, ale během cesty jsem viděla spoustu chudoby a nouze, a tak jsem se rozhodla vrátit se s ní do země a dát ji do sirotčince.
Zpáteční cesta nebyla snadná. Nemohl jsem se Zarou odletět z Buenos Aires, ale ambasáda mi pomohla a vydala jí pas.
Nakonec jsem se vrátila domů, zcela vyčerpaná po porodu, s dítětem v náručí a bez peněz, protože pobyt a porod ve vzdálené zemi spotřebovaly všechny mé peněžní prostředky.
Dorazili jsme domů a já se konečně mohla zotavit a odpočinout si. Druhý den jsem chtěla vrátit Zaru k prarodičům. Ano, už jsem k malé Zaře něco cítila a začala jsem trochu váhat. Nakonec jsem ji nechal v dětském domově , a o dva dny později jsem se vrátil do banky , protože jsem měl spoustu práce.
Protože jsem se vzdáním se dítěte nevzdala péče, jednoho dne mi zavolala pracovnice z dětského domova.
Dcera byla po celou dobu, co jsem ji opustila, nemocná.
Šla jsem se na ni podívat a při pohledu na toho malého človíčka mi ztuhlo srdce.
Zjistila jsem, že je pravděpodobně psychicky nemocná , ležela jako panenka a slintala. Byla jsem rozpolcená , nevěděla jsem, co mám dělat, chvíli jsem zápasila se svými myšlenkami.
Ale uběhla nějaká doba a pak jsem se rozhodl. Sebrala jsem odvahu a odhalila své tajemství – šéfovi, kolegům, přátelům. A vzala jsem si své dítě zpátky k sobě.
Nikdy jsem nelitovala toho, co jsem udělala, když jsem si Zaru nechala u sebe. Už si bez ní nedokážu představit život. Je pro mě tím největším štěstím.
Zatím jsme oba sami, ale doufám, že jednoho dne potkáme někoho, koho budeme milovat a kdo naši lásku opětuje. Sebrala jsem odvahu ke změně a teď jsme šťastné – já i moje dcera!
