Vzpomínám si, jak jsme se jednou nemohli dohodnout o gauči.
Rozvod, co? Rozvod, mluvil Stanislav, nervózně pošlapával po pokoji a zbytečně otevíral a zavíral dveře skříně.
Myslela jsi, že budu klidně sledovat, jak si s ním navzájem pleteš oči? Ne, tohle nebyla ta pravá křičela Lada, vrhla na pohovku svou kabelku. Rozvod a rozdělení majetku! Sebi sbal peníze a odjezd. To je moje byt.
Byt možná je tvůj, ale všechno v něm je moje. Všechno jsem nakupoval já.
Ha! Utekla jsi! zvolala Lada, strašlivě odfoukl čelenku z čela. Vypadni, nechci tě vidět!
Lada a Stanislav se před rokem vzali z hluboké lásky. Ani jeden z nich nedokázal druhému dýchat.
Potkali se na slunném dvořáku, kdy dva se střetli na chodníku, podívali se na sebe, oba se najednou otočili a zasmáli se. Zastavili se, povídali si. Stanislav ji doprovodil domů až do soumraku, ráno se znovu potkali a už se už nikdy nepoddělili.
Všechno šlo jako po másle až do včerejška, kdy Lada najednou zazlíbila na spolužačku, kterou potkali v nákupním centru.
Lada téměř prošla kolem, aniž by poznala v té dívce s nafouknutými rty svou školní přítelkyni.
Zamilovala ses, co? chytila ji za rukáv Nikola. Nebo nepoznáváš? Už jsem tě z dálky zahlédla, nezměnila ses, pořád stejná ve všem šedivém
Nikola? Promiň, nepoznala jsem, Lada zmateně hleděla, bojíc se, že ji urazí. Měla pocit, že před ní stojí Nikoliná matka. Nikola zkopírovala její styl a účes, vypadala o patnáct let starší než její vlastní matka.
Pojďme si dát kafe? Povídat si, navrhla Nikola, nohy už mi padají, od rána běhám, nakupuju. Otec má narozeniny, poslali mě s nákupním seznamem. Polovinu položek neznám.
Proč ne, souhlasil ochotně Stanislav, něco si dám k jídlu, mám hlad.
Lada také neodmítla. S Nikolou se neviděli od maturitního plesu skoro deset let. Chtěla se dozvědět víc o spolužácích, kteří se rozprchli po celé zemi.
Stanislav si objednal kotlet s zeleninou, dívky si vzaly zmrzlinu.
Pamatuješ si Valerku? zeptala se Nikola Ladu, mrknutím směrem k Stanislavovi. Denisu, co mi za sebou běhal.
Pamatuju, jasně. A ne naopak? Myslím, že jsi ho hlídala ve šatně.
Také! Nic nevíš. Byl se mnou dva roky. Teď v Praze, má tam rodinu, usadil se. Dobře se mu daří. Kdo by řekl takový chlapák.
Jo, viděla jsem fotky ve skupině. Myslela jsem, že jen na výlet jede. A kde je Žaneta Varlamová? Nic nevidím.
Nic o ní nevíme, je to komplikované. Měla dítě a on zmizel. Chlapci ji pořád harcovali. Pamatuješ si Vojtu Pacho? Na plese mě pořád zvánal na pomalou? pokračovala Nikola, pohledem na Stanislava. Oženil se, rozvedl. Dává mi srdíčka pod fotkami. Není to môj styl. A tvůj Genek? Oženil se, farmářem se stal!
Odkud máš ten Genek?
Co, neběhala jsi za ním? zasmála se Nikola, dívajíc se na Stanislava.
Stanislav se zabral do kotle, nevěnoval pozornost ženskému štouru.
Lada mezitím začala být rozrušená.
Neběhala jsem za Genekem, něco si pletete, vytáhla z kabelky zrcátko a rtěnku, přibarvila si rty, Stanislave, dojedl jsi? Už je čas, máme hodně práce.
Vstal, rozloučili se. Nikola ale nechtěla spěchat.
Jedete autem? Můžete mě přivézt? Nejsem daleko, nemám chuť tahat tašky v MHD.
Sedla si dopředu vedle Stanislava, přitáhla si tašky na kolena a koketně upravila vlasy.
Myslela jsem, že máte luxus, ale vaše auto je takové bído. Banka vám úvěr nedá? Pomohla bych svému manželovi pořídit něco slušnějšího.
Poslyš, ženko, obrátil se Stanislav k Ladě, smíchem, co chytří lidé říkají. Chtěl jsem, a ty drahá, roztrháme se, nezvládneme
Ne, ne, jasně, auto musíme pořídit spolehlivější, neúnavně pokračovala Nikola, hřáty rtěnkou jako husou, dál po městě jezdit je riskantní. Můj bratr z Evropy přivezl auto. M-m-m to se nedá srovnávat! Chcete, dám vám číslo, najde vám něco dobrého.
Ženu se pozná hned, zasmála se Lada, pomáháš bratrovi v byznysu? Dobrá, dejte číslo, třeba jednou přijde na pomoc.
Lada bublala ze zadní sedačky, snažila se zachovat klid a úsměv, proměňovala nepříjemný rozhovor v legraci.
Jakmile se vrátili domů, vybuchla:
Jsem dobrá, on špatný? vrhla se na Stanislava. Nedala jsi chlapci auto koupit? Šetřila peníze? Tak ať jde ke té rtěnkové! Sbohem.
Cože? překvapený Stanislav. Nechápu tvé vtipy, jsi žárlivá, co
Co kdo? No tak, pojďte, poslouchejte. Myslíš, že jsem neviděla, jak si mezi sebou mrkáte? Kdybych nebyla v autě, už byste to roztočili! Přišila mě, a ty souhlasíš.
Basta už. Unavuje mě to. Na nic si hádky a rozepře. Už mám dost.
Už tě mám dost? Jsem ti otravná? Přemýšlela jsem, že se ti omluvím, uklidním tě. Nečekala jsem, že hádka nabere takový obrat. Ale nechtěla jsem ustoupit.
Rozvod, tedy rozvod. Stanislav zastavil uprostřed pokoje, rozhlédl se, Budeme dělit majetek, jak to patří při rozvodu.
Vždycky jsem věděla, že jsi šetřílek a nepoctivý.
Pokud požaduju spravedlnost, jsem nepoctivý? Nejsem blázen, že bych všechno daroval rozmazlené panenky. Beru nábytek, ti zůstane byt.
To není pravda. Nábytek jsme kupovali spolu. Budeme ho dělit po půl. Mně skříň, tobě komodu, mně gauč, tobě stůl
Stůj! To tvoje po půl je podivné. Gauč si určitě vezmu s sebou, koupil jsem ho za vlastní krev.
Vidím, s tebou nedá se dohodnout. Gauč ti nedám. Volám rodiče.
Těžká artilerie v akci. Já taky volám své.
Rodiče přispěchali.
Nejprve chtěli snížit novomanžele, ale když pochopili, že jsou rozhodnuti, představili své výpočty:
Vy jste zajištěni mladým bytkem, i když menším, ale svatbu jsme splatili. Přidali jsme peníze na nábytek i auto. Opravu bytu jsme uhradili. Navíc Stanislavova výplata je desetkrát vyšší než Ládina. Celý rok ji uživil, obul a oblékl. Takže po dobrém rozumu by měla Lada vše nechat a odejít.
Zeť seděl tiše, skrýval oči, otírala si čelo velkým kapesníkem. Červenal se, pak zbledl, poslouchal manželčiny argumenty a neodvážil se přidat slovo.
Tchyně zadržela dech od takové drzosti. Nasála vzduch, chtěla říct vše, co si myslí, ale tátovi se položila ruka na rameno:
Ne, Anno. V tom případě budeme potřebovat právníky. Budeme se rozcházet soudně. Nemá smysl ztrácet čas a nervy.
Vstal a šel ke dveřím, dává najevo, že rozhovor končí.
Lado, budeš s námi? ptala se matka.
Ne, Lada vstala do bojové pozice, budu hlídat byt, aby si někdo nic neodnesl po krku.
Soud, tedy soud, hlasitě prohlásila tchyně, seženeme všechny účty, všechny výpisy z banky. Všechno požadujeme. Vrátíte, co máte, a ještě doplatíte. Ty, Stašku, zůstaň, hlídaj, aby se neodnesla ani lžíce, ani talíř. Pojďme, Honzo, shánět papíry.
Tak posmívavě se Lada zkroutila, když zůstaly samy. Mamko, to je jasné Kdo jsi, že?
Co, není to pravda, říkáš?
Bože, s kým jsem se spojila! Můžete se zabývat svými účty, ale byt je můj a nic vám nepatří. Gauč vám nedám, nečekejte. Je můj! Zbytek si klidně vezměte a hnojte.
Gauč jsme vybírali spolu, je tedy jak tvůj, tak můj. Moje výplata je vyšší, vše jsme kupovali z ní. Lado, přestaň se naštvat! Co děláš?
Naštval jsem se? Co to je? On flirtuje s kýmkoli, a já jsem jen vedle. Pracovala jsem pro tebe celý rok! Jako kuchařka, úklidová, prádelnice, myčka! A v posteli jsi mi nechtěl dopřát spánek!
To se taky platí? Skvělé! zasmál se Stanislav.
Myslel jsi, že jsi našel zdarma otrokyňu? Nakoupil vše, benefaktor!
Ale je to pravda, kupoval. Moji rodiče mi vždy peníze pomáhali. Mamka měla pravdu. Gauč je můj, bez něj neodejdu. Skříň, koberec, počítač, i ta kabelka jsem koupil.
A já ti koupila svetr, rukavice, dokonce spodky! Sundej!
Stanislav zakopl uprostřed pokoje, podíval se, zvedl obočí a přistoupil k ní s úšklebkem:
Tak drž se! Sundám
Gauč byl velmi pohodlný, pružný
Ráno se probudila a viděla jeho posměšné oči.
Proč se směješ?
Přemýšlel jsem, že se nechci rozloučit s takovým skvělým gaučem.
Ah, s gaučem!
S kým jiným?
Přísahám, že už nikdy nebudu mrkat těm rtěnkovým úsměvem! požadovala Lada, chytla Staška za uši a přísně hleděla přímo do očí.
Přísahám, rtěnkovým už nikdy, zasmál se. Udělám cokoli pro ten gauč.
