Nedokázal jsem odolat… Zradil jsem svou ženu. Náš vztah už dlouho nebyl takový, jako kdysi. Všechny dny se podobaly jeden druhému, žádná vášeň, žádné vzrušení. Ona byla pořád doma, starala se o děti, o domácnost, o nekonečné povinnosti, které jí vysávaly poslední zbytky energie. A já? Já se čím dál častěji zdržoval v práci, vracel se domů pozdě, vymýšlel si výmluvy jen proto, abych se vyhnul tomu tichu, které mezi námi narůstalo.
A pak se objevila ONA.
Nová kolegyně v kanceláři. Mladá, krásná, plná života. Smála se lehce, dívala se na mě obdivně, poslouchala mě se zájmem. Neměla muže, neměla děti, neměla starosti. Byla volná. Beztížná. A právě to mě k ní přitahovalo.
Nejdřív to byly jen nenápadné rozhovory, pak přátelské žertíky, potom společné kafe po práci. A pomalu jsem začal cítit, že se na ty chvíle s ní těším víc, než bych měl. Stejně přirozeně jsem začal lhát své ženě.
Říkal jsem, že musím zůstat v kanceláři kvůli důležitému projektu. Že kolega má problém a potřebuje moji pomoc. Že je v centru hrozná dopravní zácpa. A ona, unavená, zvyklá na mou nepřítomnost, už se ani neptala.
Celý měsíc jsem tu dívku dobýval. Nosil jí květiny, vodil ji na večeře, procházeli jsme se večerní Prahou, zatímco Vltava odrážela světla města. Vedle ní jsem se cítil znovu mladý, žádoucí, plný energie. Pak, jednoho večera, když jsme stáli na Karlově mostě a pozorovali řeku, se ke mně naklonila a zašeptala:
— Nechceš dnes zůstat u mě?
A já šel.
Ta noc byla vášeň, touha, šílenství. Něco, co jsem necítil už roky.
Ale když jsem nad ránem překročil práh svého domova, realita mě zasáhla jako ledová sprcha.
Moje žena byla vzhůru.
Seděla v obýváku, v pološeru. Děti spaly. Podívala se na mě – a v tom pohledu bylo všechno.
Věděla to.
Ženy to vždycky poznají.
Nic neřekla. Nekřičela, neplakala. Jen vstala a odešla do kuchyně.
Já jsem se zavřel v koupelně. Sundal jsem si oblečení, pustil horkou vodu a snažil se ze sebe smýt cizí vůni. Ale pocit viny se vodou smýt nedá.
Když jsem vešel do kuchyně, stála tam. Zády ke mně.
— Jsem unavená. Jdu spát.
Později, když jsem vstoupil do ložnice, ležela na posteli, ještě oblečená, v hlubokém spánku. Na nočním stolku ležel starý rodinný fotoalbum.
Posadil jsem se vedle ní a otevřel ho.
A tam byla ona. Moje žena, ale ne ta vyčerpaná a smutná, kterou jsem poslední roky vídal každý den. Byla tam mladá, zářící, s tím nejkrásnějším úsměvem na světě. A vedle ní jsem byl já. Hrdý, šťastný, zamilovaný.
Vzpomněl jsem si na všechno. Na první polibek. Na noci, kdy jsme si šeptali pod hvězdami. Na den, kdy mi řekla „ano“.
A poprvé po dlouhé době jsem pocítil strach. Strach, že jsem ji nadobro ztratil.
Tu noc jsem nezamhouřil oka. Ležel jsem a díval se do stropu, zatímco mě pohlcovala vina. A pak, náhle, mi to došlo. Proč bych ji nemohl znovu získat? Proč bych se do ní nemohl znovu zamilovat?
Brzy ráno, zatímco ještě spala, jsem zavolal své matce a požádal ji, jestli by si na víkend nevzala děti. Souhlasila bez váhání. Potom jsem zamířil do kuchyně a připravil snídani.
Když jsem jí ji přinesl do postele, podívala se na mě překvapeně.
— Co to děláš?
— Chci, aby tvůj den začal s úsměvem.
Nic neřekla. Ale v jejích očích jsem zahlédl něco. Malý záblesk. Střípek toho, čím jsme kdysi byli.
Ten den jsem ji poslal do kosmetického salonu. Když se vrátila, byla nádherná. Krásnější než kdy dřív. Večer jsme šli na večeři do naší oblíbené restaurace, kde všechno začalo. Druhý den jsme spolu šli do divadla – jako kdysi, když jsme byli mladí a šťastní.
S tou druhou ženou jsem už nikdy nepromluvil. Neodpověděl jsem na její zprávy, nezvedal telefon. Věděl jsem, že jsem udělal obrovskou chybu. Ale když jsem tu noc viděl svou ženu znovu se smát, pochopil jsem, že možná ještě není pozdě vrátit se domů.
