Prodavač ovoce otevřel krabici. Odtamtud vykoukla malá hlavička. Obrovské vyděšené oči se chystaly každou chvíli skanout jako dvě velké kapky.
— Nic nejí, asi ji odebrali od kočky a vyhodili. A srst má slepenou, protože žila v krabici od švestek.
Zákaznice odešla, aniž by řekla jediné slovo. Muž smutně zakroutil hlavou: „Ani ženy už nemají soucit.“ Po chvíli se ale vrátila.
„Nemohu dostat z hlavy vaše kotě,“ řekla a podala hadřík:
— Prosím, zabalte mi ho.
— Opravdu si ho vezmete? — zaradoval se muž. Opatrně zabalil kotě a jako dítě jej podal ženě.
— Je to lidské, lidské. Bůh vás odmění, — opakoval.
Žena shovívavě usmála:
— Tak jsem se stala dobrodinkou. Ještě nevím, jak se na ten „dárek“ podívá manžel. Možná skončíme oba na ulici.
A měla pravdu. Kotě se doma neuchytilo. I když bylo umyté, učesané a nakrmené, stále vypadalo žalostně a nevzhledně.
— Co je to za tvora? — znechuceně odstrčil manžel kotě, když se pokusilo vyšplhat na jeho nohu. Podezřelé škrábání drápků vyrušilo manžele při sledování seriálu. Nové, drahé tapety byly v ohrožení.
— Co jsi proti myším? Na co ho potřebujeme v jednopokojovém bytě? — vyčítal muž manželce.
Vzal kotě za kůži za krkem a s výrazem odporu a nepochopení hleděl na tvor bezmocně visící v jeho rukou:
— Ať je zítra pryč.
Valentýna už také nebyla ráda, že ho našla. Ale když se na ni ta uplakaná očka dívala, malé tlapky žadonily na jejím koleni a tělo vydávalo takové silné předení, pocítila vnitřní proud soucitu. Sklonila se a pohladila ho.
Povzbuzené kotě se vyšplhalo do její náruče, zabořilo nosík do teplé dlaně. „Není milosti bez milosti,“ vzpomněla si na matčina slova Valentýna a s jejich ospravedlněním se uklidnila.
Zazvonil telefon:
— Babičko, přijď k nám na čaj!
Valentýna tiše, aniž by rušila manžela u seriálu, vyklouzla ze dveří.
Syn bydlel nedaleko, přes silnici. Kačenka už stála u svého domu a vesele mávala. Najednou se velké černé auto vychýlilo z cesty. Tělíčko dítěte bylo vymrštěno do vzduchu. Valentýna zkameněla. Nedokázala ani křičet, ani se pohnout.
Pouze její oči, jakoby v pomalém záběru, vstřebávaly každý obraz: nějaká žena zvedla holčičku. Malé ručky křečovitě objaly její krk. Živá! Muž s obtížemi vystoupil z auta. Opilý. Její syn běžel proti němu. V uniformě. Roztřesenýma rukama se snažil vytáhnout zbraň z pouzdra, ale náhle ho zastavil výkřik:
— Ne!!!
Matka stála přes ulici, ale zdálo se mu, že ji vidí odstrkovat ho se staženýma rukama.
Seběhli se lidé, zastavili opilého řidiče a odvedli ho pryč. Valentýna skoro necítila nohy. Ale šla… nebo ji nesli? K Kačence! Doktor ji již vyšetřoval, opatrně prohmatával kosti:
— Je v pořádku. Žádné zlomeniny. Ani vážné pohmožděniny.
— Ale proč nemluví?! — krčila se její snacha.
— Je vyděšená. Je potřeba ji něčím rozptýlit, — navrhl doktor.
— Hned, okamžitě.
Valentýna se běžela domů. Vkročila dovnitř, popadla kotě a cestou vyprávěla manželovi, co se stalo. Stihla to. „Rychlá záchranka“ tu ještě byla. V očích dítěte se třpytil strach. Opatrně rozepnula její ručky, vložila kotě. Kačenka přenesla pohled. Prstíky se začaly hýbat, pohladily měkkou srst. Ozvalo se něžné kočičí „Mňau-mňau“. „Micka,“ — tiše řekla holčička. Doktor si úlevně oddychl. Valentýna dala volný průchod slzám — teď už mohla.
Kačenka se od kočičky neodtrhla. Noc strávily v nemocnici. Ráno byly propuštěny domů s posudkem: „Holčička měla ohromné štěstí.“
„Milost za milost,“ — špitla Valentýna…
