**Dnes jsem si uvědomil, že nikdy jsem nechtěl být otčímem. Není to můj život, není to moje volba.**
Když jsem potkali Alenu, hned mi všechno řekla na rovinu: tři děti z předchozího manželství, výživné, vzorné dárky k narozeninám a plány, že každému z dětí jednou koupí byt. Mě bylo sedmadvacet, jemitřicet sedm. Věděl jsem, do čeho jdu. Dokonce mi vyhovovalo, že mě nebude nutit mít vlastní děti – vždycky jsem patřil k těm, kteří rodičovství nechtějí. Život bez dětí, jasná volba. Svoboda, cestování, práce, čas pro sebe.
Ze začátku to bylo celkem v pohodě. Alena bylala v prostorném domku u Mladé Boleslavi, vydělávala slušné peníze. Děti byly milé, slušně vychované, jezdily k nám na víkendy, někdy přes noc. Rozuměl jsem si s nimi, dávali jsme filmy, vařili společně dobré jídlo a měly ke mně respekt. Role „fajn strejdy na víkend“ mi vyhovovala. Nikdo nikomu nelezl do zelí.
Tak to šlo dva roky. Pak… se všechno začalo hroutit. Nejstaršímu synovi bylo čtrnáct, dostal se do konfliktu s matkou a doslova utekl k nám. Alena jako obvykle v práci od rána do večera, a já zůstal s vzteklým puberťákem s maximem. Desky zabouchnutých dveří, sluchátka naplno, drzé odpovědi. V mýmdome byl cizí dítě, které se chovalo, jako bych pro něj neexistoval – a měl pravdu, protože jsem pro něj opravdu nikdo neznamenal.
Po třech měsících mi Alenina bývalá manželka „dočasně“ poslala i ty mladší. Prý se stěhuje do Brna, nová práce, vyšší pozice, že si to tam zařídí a děti si hned vezme zpátky. Jenže „dočasně“ se protáhlo už na rok. Děti pořád s námi. Žádné volání, žádná zmínka, že by se měly vrátit.
Teď mám domluvenou tři cizí děti. Nejstarší mě přehlíží, všechno dělá naschvál, jako bych byl služka. Prostřední se motá ve škole, každý večer musím sedět nad úkoly. Nejmladší je nejmíň problémový, ale stejně ho musím vozit na kroužky, soutěže, olympiády. A všechno je na mně.
Tohle jsem nepodepsal. Nechci být chůva, učitel, řidič a kuchař v jednom. Nemám čas na práci. Jsem freelancer, míval jsem stálé klienty, zakázky, příjmy. Teď – ticho. Lidé přestali čekat, protože jsem pořád s dětmi. Dny utíkají v běhání a každodenních povinnostech. A kde jsem v tom všem já?
Zkoušel jsem si promluvit s Alenou. Klidně, jako dospělí s dospělým. Přikývne, ale opakuje pořád to stejné: „To jsou moje děti, nemůžu je vyhodit na ulici.“ A dodá: „Vždyť chápeš, ony za to nemůžou…“ Ano, nemůžou. Ale já taky ne. Já jsem ty děti neporodil. Nesliboval jsem, že jim budu otcem. Nejsem ochotný obětovat svůj život za něčí rozhodnutí.
Poslední týdny si uvědomuju, že z toho není východisko. Tedy jediné – rozvod. Jen svoboda. Unavilo mě být rukojmím cizí rodiny, cizích chyb, cizích dětí. Nejsem zlej. Jsem jen člověk, který chce žít svůj život, ne ten, co mu někdo vnutil. A jestli to ona nechápe – pak jsme od začátku mluvili jiným jazykem.
**Poučení: Láska nestačí, když ji dusí cizí břemit.**
