Naše generace byla soudržnější, poctivější, lidštější… a skutečně šťastná.
S každým rokem jsem stále více přesvědčen, že svět, ve kterém jsem vyrostl, se už nevrátí.
Stárnu. Moje generace odchází a s ní mizí ten duch jednoty, který kdysi dával našemu životu smysl a společnou práci.
Dnes zapnu televizi a vidím to samé: záplavy, rozbité cesty, odpadky na ulicích, chaos. Neustálé obviňování – za vše mohou vláda, úředníci, podnikatelé, ale nikdy sami lidé.
Dívám se na mladé a chápu – něco je špatně. Stěžují si, požadují, protestují. A my jsme tehdy prostě vzali a udělali.
Budovali jsme zemi vlastníma rukama.
Naše generace – to jsou poválečná léta, doba velkých staveb. Neseděli jsme v kancelářích, nepsali stížnosti, nepožadovali odškodnění. Zvedali jsme zemi z trosek, tvořili ji, jak jen jsme mohli, protože jsme věřili – děláme to pro sebe, pro naše děti.
Stavěli jsme silnice, tunely, mosty. Budovali jsme továrny, pracovali na polích, tvořili systém nádrží, který živil zemědělství. A nejen že jsme stavěli – udržovali jsme všechno v pořádku.
Vyrostl jsem na vesnici, u řeky. Věděli jsme, že pokud nebudeme sledovat tok, na jaře může voda vystoupit z břehů a zaplavit domy.
Nikdo ale nečekal na příchod „odborníků“.
Na jaře a na podzim se celá vesnice sešla. Čistili jsme koryto, odstraňovali nánosy, kácelo se staré stromy, které mohly zablokovat proud vody.
Nikdo nepožadoval peníze. Nikdo nečekal na příkazy „shora“.
A po práci – rozložili jsme deky na trávě, vytáhli z tašek pohoštění, hostili jeden druhého. Večer někdo přinesl harmoniku a celá vesnice zpívala.
Byli jsme jednou rodinou.
Dnešní lidé jsou jiní
Dnes už nikdo nechce převzít odpovědnost za svůj život.
Vidím mladé kluky, statné, zdravé, kteří jen na sociálních sítích naříkají, že pod oknem se zřítil most nebo praskla trubka, že píší na úřady a v odpovědi – ticho.
A chci se zeptat:
„A co jsi udělal ty sám?“
Proč ses nesešel se sousedy, nevyšel ven, nevyčistil, neposílil, neopravoval? Proč čekáš, že někdo přijde a vyřeší tvé problémy?
Avšak ani vládu neomlouvám. Mají dost svých hříchů – zapomněli, že jejich práce není jen sedět v kancelářích a slibovat.
Ale i lidé se změnili.
Dnes každý hraje na svou strunu.
Někdo vydělává na všem, co lze, prodává půdu, která živila generace, vyčerpává vodu z nádrží kvůli vlastnímu prospěchu.
A když přijde neštěstí, jen pokrčí rameny: „Co jsme mohli udělat?“
Jsem pyšný na svou generaci
Vím, že nás nazývají „starými“. Že se smějí našim zvyklostem, naší houževnatosti.
Ale víte co?
Jsem pyšný na to, jak jsme žili.
Jsem pyšný na to, že jsme znali, co je to práce.
Že jsme se neschovávali za cizími zády, ale řešili problémy sami.
Nečekali jsme pomoc od státu – budovali jsme svůj život vlastníma rukama.
Byli jsme soudržní. Opravdoví.
Poctiví.
Lidští.
Žili jsme a ne jen existovali.
A byli jsme šťastní.
