Když jsme chodili do školy, udělali jsme spoustu hloupostí. Přesto je to snad jedno z nejhezčích období v životě každého člověka. Tolik vzpomínek, objevů a zklamání. Tento rok uplynulo 20 let, co jsme dokončili školu. Jelikož jsem byla ta nejaktivnější a udržovala kontakt s většinou spolužáků, vzala jsem si organizaci setkání na starost.
Naše třída byla malá, takže rozdání pozvánek nebylo obtížné. Někdo slíbil, že přijde, někdo odmítl, protože žije v zahraničí, ale většina přislíbila účast. Jediný, komu jsem se nemohla dovolat, byl Ondřej. Odešel hned po maturitě a nikdo nevěděl, jaký osud ho potkal.
Ve škole jsme s Ondřejem byli přátelé, seděli jsme spolu v lavici. Pomáhal mi s učením, protože byl vynikající student, ale nezabránilo mu to ve šikanování. Ondřej pocházel z chudé rodiny. Otec mu chyběl, matka vydělávala málo, takže kluk často nosil roztrhané oblečení a starou aktovku. Ale na tom přece nezáleží, nebo ano? Pro mě ne, ale pro ostatní ano, bylo to jako červený hadr.
Ondřej nikdy nereagoval na provokace a nepřistupoval na konflikty. Jediný, kdo ho chránil, jsem byla já. Není divu, že se s ostatními moc nebavil a i naše komunikace tak náhle skončila.
Už jsem ztrácela naději na setkání se starým přítelem, když se stal zázrak. Náhodou jsem potkala Ondřejovu matku. Paní Věra Nováková vypadala skvěle, takže jsem ji hned nepoznala. Dali jsme se do řeči a ona mi přiznala, že Ondřej žije v jiném městě. Když jsem jí řekla o plánovaném setkání, dala mi jeho telefonní číslo. Ten večer jsem mu zavolala.
Ondřej ihned poznal můj hlas a vypadal radostně, že mě slyší. Dlouho jsme mluvili o životě a o škole. Pak jsem vysvětlila důvod mého telefonátu. K mému velkému překvapení Ondřej souhlasil, že přijde. Zdá se, že roky vymazaly všechny ty křivdy z jeho paměti.
Ve stanovený den jsme se sešli ve známé restauraci v našem městě. Spousta lidí se změnila, ale někteří zůstali stejní. Spolužáci vyprávěli o svém životě a úspěších, chlubili se, kdo se lépe postavil na nohy. Většina už měla rodiny a děti, ale někteří nespěchali.
Začala jsem mít obavy, že Ondřej nepřijde, a právě v tu chvíli vstoupil do restaurace. Ihned jsem ho nepoznala: vysoký, elegantní v obleku. Vyzařoval sebejistotu a šarm. Všechny dívky jen otevřely ústa. Musím říct, že po celý večer se Ondřej držel skromně. Když se ho ptali na život, odpověděl, že na chléb si vydělá. S námi zůstal jen krátce, protože spěchal na schůzku. Zdvořile se omluvil a opustil naši společnost.
Na konci setkání jsem požádala o účet. Číšnice nám přišla sdělit, že hostina byla na účet podniku. Velkorysost to byla, dluh nebyl malý. Chtěla jsem zjistit důvod této štědrosti a číšnice nám všechno objasnila:
– Seděli jste přece s Ondřejem Novákem, naším majitelem. Řekl, abychom za večeři nepočítali peníze.
To je teda něco, Ondřej! Zvládl svým spolužákům ukázat, co dokázal, po tolika letech.
