Vy jste se spletli, já nejsem vaše nevěsta.
Proč to děláme
Tento případ se opravdu stal a skončil pro jednu paní dosti smutně. Přesněji řečeno – pro dvě paní. A začalo to celkem běžně.
Rodiče Václava už dlouho chtěli, aby se oženil. No, co vám budu povídat – pohledný, zdravý muž, pracuje jako montér ve strojírenském podniku, vydělává tam velké peníze, a při tom všem je stále svobodný.
Platil rodičům jen malou část svého platu a zbytek peněz rozhazoval. Marnotratně je utrácel za různé zábavy a restaurace a ani si nechtěl koupit auto. Přitom by na něj mohl našetřit za půl roku, ne-li rychleji. Ale proč? Když máte peníze, můžete si jezdit taxíkem. Vlastně to byl takový bezstarostný život. Po práci jste najedený a spokojený a nikdo vás za to nemůže kárat. No, kromě rodičů, samozřejmě. Ale rodiče jsou tu od toho, aby svého syna kárali. Takže ať kárají. Tak si myslel Václav.
Ale jeho matka s otcem si to mysleli úplně jinak. Přemýšleli a přemýšleli a rozhodli se řešit věc radikálním způsobem.
Domluvili se jaksi s jednou ženou jménem Věra, která žila ve vedlejším domě a které dcera byla také „na vydávání“, ale zatím pro nikoho potřebná. A tato Věra – hned po rozhovoru s Václavovými rodiči – ho jednou přemluvila, aby jí pomohl odnést těžkou tašku domů.
Václav byl dobrák, a proto souhlasil pomoci. A žena ho na oplátku posadila v kuchyni ke stolu a nalila mu sklenku likéru. To vše s úsměvem a v dobré náladě.
– Václave, my jsme prostí lidé, – říká mu, – velmi si vážíme laskavosti v druhých lidech. Chceme ti poděkovat za tvou ochotu.
Václav neodmítl, žena ho o to požádala. Vypil si sklenku, a ona mu nalila další. Říká, že na cestu.
A pak do kuchyně vešla její dcera, která se představila jako Jana. Václav se překvapeně usmál, ale marně. Protože Věra ho hned pozvala na další den znovu k nim domů, údajně na Janiny narozeniny.
Václav byl už rozjařený nápojem, takže samozřejmě souhlasil. A proč váhat? Příští den byla sobota, mohl si jít zatančit.
A zatančil. Tak moc, že se probudil až v neděli ráno u nich doma. A v pondělí od nich jel rovnou do práce ve fabrice.
Večer přišel domů z práce a smutně říká rodičům:
– Zdá se, že jsem se zapletl… Teď se budu muset oženit…
Matka s otcem úlevně vydechli a usmáli se.
Čas do svatby rychle utekl. Jak to vždy bývá – když máte hodně na práci, čas neplyne, ale letí. A najednou bylo třeba zvládnout mnoho věcí: objednat restauraci, nechat ušít oblek a šaty pro nevěstu, najít zlaté prstýnky, které se budou nevěstě líbit, zaplatit předem dopravu pro ženicha s nevěstou a hosty… A tak Václav pozoroval, jak jeho peníze mizejí kamsi, a byl čím dál mrzutější.
No, kdyby alespoň Janu miloval. Ale tady… To byla vlastně skoro nechtěná slova, pronesená ve vtipu: „Jako správný muž bychom se asi měli vzít…“, a Jana s matkou se ho chopily jako klíště. A co teď, člověk má trpět jen proto, že něco řekl?
A Jana, šťastná, ještě naznačuje:
– Václave, připrav se na vyplácení nevěsty!
– Cože? – nervózně se napjal. – Jaký výkup? Udělejme to jednoduše. Přijdu pro tebe, sedneme do auta a pojedeme na radnici.
– Ne! – oponuje nevěsta. – Chci, aby to bylo tak, jak říká maminka.
– Tak jak říká maminka? – procedil mezi zuby Václav a z nějakého důvodu si opět vybavil první den jejich seznámení. Poslední dny nepřestával myslet na ten den, kdy Věře pomohl donést věci domů. Vzpomínal a trápil se podezřeními. Tušil, že jejich seznámení s Janou nebylo úplně náhodné, ale proběhlo podle přesně připraveného scénáře budoucí tchyně.
Ale nakonec nastal den, kdy se Václav s těžkým srdcem oblékl do svatebního obleku a vyrazil v najatém autě pro nevěstu. Jako blázen jel. Vždyť do vedlejšího domu mohl dojít i pěšky. Ale, jak je vidět, to se nesluší. Všichni musí vidět, že jede ženich pro nevěstu.
Sotva vkročil do vchodu, kde mladá žila, obklopily ho nevěstiny přítelkyně, které požadovaly zaplatit za každý schod vedoucí k jeho štěstí.
V duchu si odplivl a spíš aby už měl pokoj, strčil připravené bankovky přítelkyním nevěsty. Už začínal být rozčilený nejen tímto ceremoniálem, ale hlavně myšlenkou, že za chvíli bude muset na radnici lhát, že nevěstu miluje.
Proklínaje – opět v duchu – všechno na světě, vystoupal do druhého patra, vešel do otevřených dveří kýženého bytu v uvozovkách a uviděl jaksi ne jednu, ale rovnou pět nevěst, stojících před ním s tvářemi zahalenými hustou bílou krajkovou látkou.
A další přítelkyně nevěsty důležitě oznamuje:
– Nyní musí ženich hned na první pokus uhodnout, kdo z těchto nevěst je jeho milovaná Jana. Za každou chybu musí ženich zaplatit velkou pokutu!
– Ach, vy ještě potřebujete pokutu? – zamumlal nahlas Václav a všichni kolem se zasmáli, přijímali jeho slova jako vtip.
Stále tam stál a s nenávistí se díval na ty dívky, uvědomujíc si, že mu zbývá stále méně a méně času na ústup. Přítomní si mysleli, že se snaží uhodnout, kdo je pravá nevěsta, zatímco on se v téměř mdlém stavu pokoušel donutit se učinit správný čin.
A nakonec se rozhodl. Vybral si z těch mladých žen v bílých šatech tu, která svou postavou a tvarem nevypadala vůbec na Janu, pevně ji chytil za ruku a nervózně zvolal:
– Tady je moje nevěsta!
Řekl to a ihned s ní rychle zamířil k východu, aniž by pustil dívčinu ruku. Ta, chápající všechno jako tradiční ženichovu bufonádu, se vesele zasmála a poslušně ho následovala.
Všichni kolem se radostně zachechtali a zakřičeli:
– Ženich se spletl! Platí pokutu! Deset tisíc!
Zatímco oni křičeli a smáli se, Václav s dívkou už vyběhli z vchodu a on ji vtáhl dovnitř najatého auta.
– Co se děje? – až teď se vzpamatovala dívka, ale z nějakého důvodu si s ním automaticky sedla do auta. – Vy jste se spletli, já nejsem vaše nevěsta!
– Já vím! – zvolal nervózně ženich a hned nařídil řidiči. – Šlápněte na plyn! Pojedeme odtud rychle pryč!
Auto se hladce rozjelo a dívka si spěšně odtáhla látku, která jí zakrývala tvář.
– Co to děláte?! Vy jste se spletli! Zastavte auto!
– Ne, nespletl jsem se! – nervózně vrtěl hlavou a díval se dívce do očí svýma očima plnýma zoufalství. – Já jsem se vůbec nespletl!
A pak se stalo něco zvláštního, něco velmi nepochopitelného. Buď dívka viděla v jeho očích něco, čemu dobře rozuměla, způsobilo to, že se najednou uklidnila. Pouze opatrně se zeptala:
– A jste si jistý, Václave, že děláte správnou věc?
Václav pokračoval v pohledu do dívčiných očí a zoufale přikývl.
– Takže Janu vlastně vůbec nemilujete? – znovu se zeptala.
– Já ji ne-na-ví-dim, – šeptal po slabikách Václav.
– A kam teď jedeme? – zeptala se dívka.
– Jak kam? – Řidič se nerozuměl. – Nepojedeme na radnici?
– Ne, šéfe… – řekl smutně Václav. – Nejedeme tam.
– Nerozumím! – Auto prudce zabrzdilo.
– Teď se asi budu muset před všemi někam schovat… – Václav se opět podíval do očí té chápatelné dívky a ona se usmála.
– Chcete, abych vás někde ukryla? – navrhla ona.
– Stůjte, mladé páry! – řekl vztekle řidič. – A proč nejedeme na radnici? Mám celý váš plán cesty rozvržený!
– Nebojte se, my vám dodatečně zaplatíme, – řekla sebevědomě dívka. – Jen nás odvezte na tuto adresu. – A uvedla ulici a dům. A Václav rychle potvrdil: – Ano! Zaplatíme! Podle dvojnásobného tarifu! Jen prosím, když vám budou nyní volat moji příbuzní, neodpovídejte nikomu!
Skandál to byl, samozřejmě, obrovský. Václavovi rodiče spolu s Věrou dokonce chtěli podat oznámení na policii o ženichově zmizení. Ale tam se jen smáli a radili jim, aby se obrátili na televizi, kde by mohli žádat zběhlého ženicha ve stylu zpravodajství.
Václav se bál vrátit domů dva týdny a Marie – jak se jmenovala dívka, která ho zachránila – se stala pro svoji podružku Janu nepřítelem číslo jedna.
Ale po několika měsících se Václav a Marie vzali. Tentokrát podle vzájemné lásky. Chlapec se po svatbě hned usadil, stal se příkladným a nepijícím manželem. Protože si nakonec koupil auto. Ale byt si museli vybrat dál od čtvrti, kde žijí Věra s dcerou.
