S manželem jsme léta šetřili na venkovský dům a nakonec jsme si ho koupili. Už rok tam jezdíme na víkendy nebo na celé léto.
Trochu nám s tím pomohla i moje maminka a tatínek, kteří nám chtěli pomoci uskutečnit náš sen co nejdříve. Byli jsme tak šťastní, že jsme se do oprav a rekonstrukcí pustili s nadšením….. Vedle zahrady jsme udělali skleníky, abychom mohli v zimě něco pěstovat, a na dvorku jsme udělali pískoviště a houpačky, aby si tam děti mohly hrát. Od samého začátku nás téměř každý den navštěvovali přátelé, manželovi i moji, a často jsme chodili k řece, protože byla pár set metrů od našeho domu. Večer jsme pak přišli a opékali maso na grilu , a pak nás pozdě večer opouštěli, ale někteří zůstávali přes noc, protože ne každý měl vlastní dopravu, aby se v tak pozdní hodinu dostal sám domů. Obecně nám všichni známí gratulovali ke koupi domu.
O rok později si téměř všichni naši známí uvědomili, že je třeba znát míru. Proto se časem přestali tak často zastavovat . Většinou k nám jezdí na svátky, když je pozveme. Ale je tu jeden člověk, který to nechápe. Jakmile tato žena uslyší něco o naší chalupě , okamžitě si sbalí kufr a pak přijede a leze nám na nervy. Pro ni je úplně jedno, jestli ji chceme hostit, nebo ne – nejdůležitější je, co chce ona.
Nevadí, když jsem tu jen já s manželem, ale kromě nás jsou tu ještě moji rodiče a malé děti. Chtěla jsem, aby šla domů , ale všechny mé pokusy vyhodit ji byly marné. Strávila u nás celé dva měsíce.
Vůbec nebrala na vědomí mé náznaky, že je čas jít domů. Dokonce jsem se ji snažila přesvědčit, aby se odstěhovala, že nás brzy navštíví i manželovi rodiče, že by tu bylo příliš těsno. A pak moje kamarádka dokonce souhlasila, že si lehne na studenou podlahu, ale jen když jí dáme matraci.
Její návštěvu lze popsat takto: přijede v pátek večer a další dva dny odpočívá na pohovce u televize, zatímco my s manželem se staráme o zahradu , zaléváme ji atd. Na všechny naše žádosti o pomoc vždy odpověděla: Přijela jsem si k vám odpočinout.
Manžel ani rodiče mi o této známosti nikdy neřekli ani slovo, zřejmě jsem byla jediná, komu v poslední době začala vadit.
Venku se konečně ochladilo a přišla zima. Seděli jsme s tou známou na chalupě , popíjeli kávu a ona začala říkat: Ech, škoda, že je teď zima, kdyby bylo léto, jezdila bych k tobě už dávno…. Při jejích slovech jsem se otřásl a pomyslel jsem si : proto jí nemůžu říct na rovinu, že se s ní nerad setkávám každý víkend a že mě to hrozně znervózňuje. Co když se urazí a už se se mnou nebude bavit?
To přece nechci. Přál bych si, aby za mnou prostě přestala jezdit každý víkend. Co mám dělat?
