Před dceřinou svatbou jsme jí koupili byt. Část peněz jsme jí s manželem dali a zbytek si dcera doplatila sama. Koupili jsme malý jednopokojový byt. Nebyli jsme bohatí, takže jsme vzali, co jsme si mohli dovolit.
Po svatbě začala dcera se zetěm bydlet v jejím bytě. O dva roky později se jim narodil syn a pak dcera. Uvědomili si, že bydlet ve čtyřech v jedné místnosti už není možné, a tak se rozhodli najít si něco většího. Nemohli si vzít hypotéku, protože neměli vklad. A to je značná částka peněz. Dcera se zetěm samozřejmě tolik peněz neměli. Zeť pak neměl lepší nápad než navrhnout dceři, aby se přestěhovala do jiného města.
Moje dcera má dobrou práci a dobře vydělává. Můj zeť vydělával o polovinu méně než ona. Ale nedávno ho propustili. Teď už jen … dělá příležitostnou práci. Dlouho něco hledal a pak došel k závěru, že problém je ve městě. Zeť navrhl dceři, aby prodali svůj jednopokojový byt a založili si obchod v jiném městě.
Jako příklad uvedl svého bratra, který se přestěhoval do jiného města a vydělává hodně peněz. Dcera samozřejmě odmítla byt prodat. Mají dvě dorůstající děti. Zeť jí pak dal na výběr: nový život, nebo rozvod. Poradil jsem dceři, aby si zeťovo rozhodnutí dobře rozmyslela. Ať si pro začátek vezme v práci alespoň dovolenou.
Odpověděla, že chce, aby jejich děti vyrůstaly v úplné rodině, a proto musí následovat svého manžela. Řekla mi, abych se do jejich záležitostí nevměšovala, protože jsou samostatná rodina.
Ale jak se mám nevměšovat, když nejdřív udělají nějakou hloupost a pak k nám běží pro pomoc ?
