Moje žena na veřejnosti jiná – doma je úplně jiná.
Rozhodl jsem se podělit se se svou bolestí. Bolestí, která nemizí už roky.
Moje žena má dvě tváře. Na veřejnosti – je milá, vstřícná, zářící. Ale jakmile se zavřou dveře našeho domova – mění se v naprosto jiného člověka.
Na ulici se usmívá, mluví jemným hlasem, nešetří lichotkami. Je zdvořilá, hodná, ochotná – všichni jí obdivují.
Přátelé mi závidí, říkají: „Jakou máš ženu, to je sen!“
A já bych chtěl křičet.
Protože nikdo nevidí, jak se chová doma.
Za zavřenými dveřmi – jiná realita
Doma je vše jinak.
Hovoří na mě hrubě, jako bych nebyl manžel, ale nějaký sluha.
Vyčítá mi každou maličkost: když není talíř na správném místě, když jsem se vrátil domů pozdě, nebo když jsem zapomněl přinést něco z obchodu.
Její nejlaskavější oslovení pro mě je “idiote” nebo “nechápavý”.
O lichotkách, o tom, že bych slyšel nějaké milé slovo – ani nesní.
Pamatuji si, jaká byla dřív
Občas se ptám sám sebe: proč to snáším?
Ale potom si vzpomenu, jaká byla, když jsme se teprve začali vídat.
Tehdy byla nejvřelejší, nejstarostlivější a nejženskější ženou.
Dívala se na mě zamilovanýma očima, její hlas byl laskavý, dokázala povzbudit a vštípit mi sebevědomí.
Tehdy se mi zdálo, že jsem našel své štěstí.
Ale asi jsem byl pro ni tehdy ještě “cizím” mužem.
A teď, když ví, že nikam neodejdu, masky byly svrženy.
Pok尝ka odejít
Jednou jsem se rozhodl, že jí dám lekci.
Sbalil jsem si věci, vzal děti a odjel k sestře.
Když se vrátila domů a nás tam nenašla, zachvátil ji strach. Okamžitě mi začala volat, snažila se zjistit, kde jsme, co se stalo.
Děti mi pak vyprávěly, že doma bloudila, nenašla si místo. Měla třesoucí se ruce, vypadala zmateně.
Volala všem našim přátelům, její hlas byl vyděšený.
Když jsem konečně vzal telefon, plakala.
– Vrať se, – jen to řekla.
Vrátil jsem se.
A tu noc mě nepustila za ruku ani na okamžik.
Ráno slíbila, že se vše změní. Že bude laskavější, že znovu uslyším od ní milá slova.
Věřil jsem jí.
Ale jakmile se život vrátil do starých kolejí – všechno se opakovalo.
Smířit se nebo odejít?
Je mi trapně přiznat, ale nevím, co dělat dál.
Odejít?
Ano, ale teď je doma jídlo, v lednici je vždy dost zásob, účty jsou zaplacené. Děti jsou najedené a oblečené.
Zůstat?
Ale pak bych musel žít v prostředí, kde není tepla, není lásky, ani obyčejného respektu.
Asi je mi souzeno žít bez lásky.
Ale možná je to menší zlo.
