Když jsme se s manželem brali, dostali jsme pračku. Byl to ten nejdražší dárek. Moji bratři museli přispět navíc, aby nám udělali radost. Po svatbě jsme se přestěhovali do pronajatého bytu. Moji bratři bydleli nedaleko, takže jsme se s nimi a jejich manželkami museli setkávat. Naše vztahy však byly napjaté.
Manželka mého staršího bratra byla velmi upovídaná, ale neškodná. Od manželky prostředního bratra, Amandy, se dalo čekat cokoli – byla odměřená, uzavřená, mlčenlivá. Navzájem jsme se téměř nenavštěvovali, ale synovci nás navštěvovali pořád. Zejména Amandin šestiletý syn a čtyřletá dcera.
Přišli bez ohlášení, sami si otevřeli dveře a vzali si, co chtěli. V dětství a v pubertě jsem byla velmi plachá – bála jsem se jim říct jediné slovo. Po narození dcery se situace ještě zhoršila. Žili jsme velmi skromně a museli jsme na všem šetřit. Dceři jsem kupovala jen koláče, ovoce a maso.
Bratrovy děti volně prohrabávaly všechny šuplíky. Samozřejmě jsem jim dávala pamlsky, ale jeden kousek jim nestačil, musely sníst všechno. Když jsem byla malá, rodiče mě učili, že si nemám brát nic bez zeptání, ale tady prosím….. Když jsem si uvědomila, že slova problém nevyřeší, začala jsem zavírat dveře. Nakonec manželovi došla trpělivost, promluvil s nimi a bylo po všem.
Jednou jsem dělala večeři a Amanda vešla bez zaklepání. Ani nepozdravila, ale hned se zeptala:
– Kde je pračka?
– V koupelně – odpověděla jsem.
– ‘Ta moje se rozbila, tak si ji vezmu. Tvůj bratr mi slíbil novou a dal ji tobě. Tak ti ji zabavuju!
– Tvůj manžel nebyl jediný, kdo mi ji dal. Přispěli na něj všichni bratři.
– Je mi jedno, kdo ti ho dal. Nikdo se mě neptal, nesouhlasil jsem. Jak mám prát prádlo, rukama? Rychle si to prádlo odnes.
Začala jsem všechno vynášet a vztekle brečet. Ona tomu nevěnovala pozornost, vzala pračku a odešla. Když jsem viděla, že prádlo pověsila, požádala jsem o vrácení pračky. V odpověď jsem však uslyšela kategorické “ne”. Švagrová se ke mně chovala drze – rozhodla se problém řešit s mým manželem.
Můj muž šel za svým bratrem. Dlouho spolu mluvili, vrátili se a řekli:
– Amanda se nezmění. Bratr se za manželku omluvil, ale nemohl s tím nic dělat.
Od té doby jsem s Amandou nemluvila, i když už to jsou roky. Je osamělá a věčně nešťastná, kvůli své hloupé povaze nemá ani přátele. Snažila se se mnou spojit, zvala mě na návštěvu, ale nedokázala jsem se zbavit staré zášti.
Jak stárla, trochu se změnila, zmoudřela nebo tak něco. Pochopila, že bez přátel a příbuzných se na tomto světě těžko přežívá. Neodcizil jsem se jí, ale ani jsem ji k sobě nepustil.
Naše děti vyrostly, komunikují spolu, ale můj synovec je kopií Amandy z mládí. Dokonce “vylákal” peníze od vlastního otce. Obecně řečeno, genetika je genetika, nebo jak se říká, jablko nepadá daleko od jabloně.
