Jmenuji se Annie a už dlouho žiji v zahraničí.
Zatím je mi tam dobře, nemám v úmyslu ani v plánu se vrátit domů .
Jistě, v létě se na měsíc vrátím, ale to je vše.
Od té doby, co jsem tam, posílám rodičům peníze nejpravidelněji, aby jim nic nechybělo.
Nakonec mi ale ani neřekli, že hodlají všechno převést na sestru, protože je blíž.
Nechápejte mě špatně – mám domov a mám peníze.
Nikdy jsem nepočítala s tím, že po nich zdědím dům a pozemky, ale dávalo mi větší smysl si sednout a promluvit si. A oni všechno převedli na mou sestru.
Dozvěděla jsem se to od jednoho našeho známého, ani se neobtěžovali mě informovat.
Nejvíc mě bolí, že jsem se o ně léta starala, i když hlavně finančně.
Mohli mi celkem lidsky vysvětlit, že sestra si dědictví zaslouží, protože je jim blíž a pomáhá jim, když někam potřebují.
Hemi si říkám, že by mi to mělo být jedno, hemi se cítím obehraná.
Zahraná je to správné slovo.
Nevím přesně, o čem mluvili, jak se rozhodli, ale necítím se dobře. Jako bych byl soused a jim bylo jedno, co si myslím nebo cítím.
Myslím, že takových lidí, jako jsem já, je spousta.
Sotva jsem ale jediná.
Jen mě bolí, že to takhle dopadlo.
Jen pro upřesnění, moje sestra není potřebnější – má stabilní rodinu a výnosný podnik.
Má několik vlastních bytů, dům pro hosty a pozemky.
Ale stejně…
Jak říkají staří lidé – halal jí.
Mohli mě raději informovat, než abych se to dozvídal od cizích lidí.
Mějte se rádi a starejte se o sebe! Dneska se prý každý šetří sám…
Člověk už se nemůže spolehnout ani na vlastní rodinu!
