V malém městečku na jihu Moravy, kde život plyne pomalu a rodinné vazby se zdají být pevné, můj příběh nabral tragický obrat. Já, Alžběta, matka tří malých dětí narozených krátce po sobě, jsem se ocitla na pokraji sil. Moje tchyně a maminka, kterým je přes padesát, se rozhodly, že jejich osobní potřeby jsou důležitější než můj každodenní boj. Odjely na dvoutýdenní jógový pobyt do Krkonoš, nechaly mě samotnou s dětmi a tato rána stále bolí.
Mám tři děti: Jakubovi jsou čtyři roky, Terezce tři a nejmladšímu, Vojtovi, teprve rok a půl. Můj manžel, Jan, pracuje od rána do večera, aby zajistil rodinu. Nestěžuji si na něj – dělá, co může. Ale já jsem tu sama se třemi malými dětmi, které vyžadují pozornost každou vteřinu. Jakub neustále vyptává, Terezka zlobí a Vojta pláče, když ho nedržím v náručí. Můj život je nekonečný kolotoč praní, vaření, uklízení a snahy nepřijít o rozum. Spím jen pár hodin denně a síly mi už docházejí.
Když jsem byla těhotná s Vojtou, tchyně, Marie, a moje maminka, Jana, slíbily, že mi budou pomáhat. Říkaly, že vezmou starší děti na procházky, pohlídají Vojtu, abych si mohla odpočinout. Věřila jsem jim, držela se těchto slov jako záchranného lana. Ale po Vojtově narození se vše změnilo. Marie prohlásila, že má „svůj vlastní život“ a nechce být připoutaná k vnoučatům. Maminka zase začala tvrdit, jak je unavená z péče a že si chce „konečně užít sama sebe“. Jejich slova zněla jako zrada, ale stále jsem doufala.
Pak mi zasadily další ránu. Jakoby se domluvily, oznámily, že odjíždějí na dvoutýdenní jógové léčení do hor. „Potřebujeme si odpočinout,“ řekla maminka. „Ty tomu rozumíš, Běto, i my si zasloužíme relax.“ Tchyně dodala: „Vy mladí to zvládnete. Já jsem v tvém věku všechno táhla sama.“ Byla jsem v šoku. Věděly, jak mi je těžké, viděly mé tmavé kruhy pod očima, slyšely, jak prosím o pomoc. Ale jejich „odpočinek“ byl pro ně důležitější než mé slzy.
Snažila jsem se je přemluvit. „Jak mám zvládnout tři děti sama?“ ptala jsem se. „Vojta je nemocný, Jakub neposlouchá, nestíhám ani se najíst.“ Maminka mávla rukou: „Přeháníš, každá to tak má.“ Marie byla ještě chladnější: „Nedělej drama, Běto. Za čtrnáct dní jsme zpátky, nic hrozného.“ Jejich lhostejnost řezala do srdce jako nůž. Cítila jsem se opuštěná, jako bych já a děti byly jen překážkou v jejich novém, „svobodném“ životě.
Když to Jan zjistil, jen pokrčil rameny. „Co s tím udělám? Je to jejich rozhodnutí,“ řekl. Jeho slova mě dorazila. Zůstala jsem sama uprostřed chaosu. První den bez nich byl peklo: Vojta fňukal, Terezka vylila džus na gauč a Jakub se vztekl, protože chtěl ven. Křičela jsem na ně, pak brečela výčitkami. Můj život se změnil v noční můru a nikdo mi nepodal pomocnou ruku.
Zavolala jsem mámě, doufajíc, že si to rozmyslí. Ale ona, rozesmátá a bezstarostná, jen odpověděla: „Běto, jsme na józe, je tu nádherně! Vydrž, bude líp.“ Marie telefon ani nezvedla. Jejich nezájem mě ničil. Vzpomínala jsem, jak slibovaly být tu pro nás, jak přísahaly, že vnoučata milují. A teď meditují v horách, zatímco já se topím v domácím pekle.
Sousedka, Hana, si všimla mého vyčerpání a přišla se podívat, jestli je všechno v pořádku. Když uviděla nepořádek a mé slzy, objala mě. „Běto, nejsi sama,“ řekla. „Můžu ti pohlídat děti na pár hodin, abys si odpočinula.“ Její laskavost byla jediným světlým okamžikem těch dní. Cizí žena se ukázala být blíž než vlastní rodina.
Už je to týden a já jsem na dně. Vojta pořád marodí, nespím a děti cítí moji bezmoc, tak jsou ještě nesnesitelnější. Nevím, jak přežiju dalších sedm dní. Máma ani tchyně nevolají, nepíšou, jako by na nás zapomněly. Jejich sobectví mě ničí. Dala bych cokoliv za to, aby se vrátily a alespoň jednou vzaly děti na procházku. Ale vybraly si sebe, své hory a svou jógu, nechaly mě utopit se.
Nemůžu jim to odpustit. Věděly, jak moc potřebuji pomoc, ale upřednostnily vlastní pohodlí. Moje děti, jejich vnoučata, jsou pro ně jen přítěž. Tato lekce je hořká: lidé, kterým věříš, se mohou v nejtěžší chvíli otočit zády. Nevím, jak se jim budu dívat do očí, až se vrátí – pokud se vůbec vrátí. Moje láska k nim hasne, ale bolest roste. Ale kvůli Jakubovi, Terezce a Vojtovi musím vydržet, i když je celý svět, včetně mé rodiny, proti mně.
