Dnes jsem zase sama. Přemýšlím, jak zvláštní je mateřství – dar i zkouška v jedné chvíli. Dáváme všechno: zdraví, čas, mládí, sny… Ale nikdy nevíme, jak se děti jednou odmění. Budou tu, až zestárneme? Nebo zůstaneme jen s fotkami a vzpomínkami, které bolí víc než všechny nemoci?
Alžběta Jana Nováková žila jako veverka v kole. Po smrti manžela v autonehodě vychovávala čtyři děti sama. Nejmladší měla sotva rok. Nikdy si nenašla nového partnera – její srdce patřilo dětem. Byly jejím smyslem života.
Pracovala bez oddechu, brala každou práci: myla podlahy ve školce, prodávala na tržnici, plést na zakázku. Vše pro děti. Sobě nekupovala nic – nosila tytéž boty celé zimy, na manikúru či divadlo zaplatila. Jen aby byly děti najedené, oblečené, vzdělané.
Nejstarší dcera Jitka vystudovala medicínu a odjela do Německa. Nejprve pryč, pak trvalý pobyt. Vdala se, má dvě děti, vlastní dům. Posílá pohledy na svátky, sem tam fotku přes telefon. Volá málo, pořád něco řeší. Alžběta rozumí. Tajně je hrdá.
Dva synové – Tomáš a Jakub – žijí v Brně. Město není daleko, ale vzdálenost je jinde. Zavolají jednou za měsíc, nenavštěvují. Pořád něco… Alžběta se o nich dovídá od sousedů, někdy z internetu. Nestěžuje si. Hlavně, že jsou zdraví.
Nejmladší, Anežka, zůstala s matkou nejdéle. Po škole, po studiích… Pak se vdala a odstěhovala – manžel zdědil byt v Praze. Alžbětě bylo smutno: Anežka byla její oporou. Sice volá častěji, ale… V hlase cítíš, že spěchá, že má svůj svět.
Alžběta už skoro nevychází. Srdce zlobí, nohy otékají, tlak skáče. Nákup zvládne jen občas, vaří jen jednoduchá jídla. Někdy donesou nákup sousedé. Nebo kamarádka Dana – ta ji vozí k doktorům, vyřizuje léky, volala i sanitku, když bylo nejhůř.
Děti… Jsou, a přece jako by nebyly. Alžběta je neviní. Snad je to její vina – naučila je samostatnosti. Nikdy neprosila o pomoc, tak ani ony neumí nabídnout.
Nedávno Anežka navrhla, ať se k ní přestěhuje. Ale její manžel byl proti: malý byt, staří patří do domova. Slovo dalo slovo – téma zavřeli. Alžběta netrvala. Nechtěla být přítěží.
Dny jí plynou stejně. Ráno modlitba, léky, čaj. Pak tichá televize, pletení, zalévání kytek. A zase ticho. Sem tam zavolá Dana, přijde zdravotní sestra. A každý večer – naděje. Třeba zítra někdo přijde. Zaklepe, přinese piškotový dort, sedne si vedle, vezme ji za ruku…
Občas vezme do ruky staré fotoalbum. Jsou tam její děti. Malé, usměvavé, milované. Je tam ona – mladá, krásná, s očima plnýma života. Je tam život, který dala celý, beze zbytku.
Alžběta se nezlobí. Nestěžuje si. Jen říká:
„Mám je všechny ráda. Budu čekat. Dokud mi tluče srdce, budu doufat.“
A jen Bůh ví, kolik jich ještě zbývá, než děti opět usednou kolem jednoho stolu.
