Marina nikdy nedůvěřovala svému manželovi. Proto se musela spoléhat jen sama na sebe. Tak se vyvinul jejich manželský život.
Její manžel, **Jakub**, byl pohledný jako obrázek. Měl neuvěřitelné charisma a byl duší každé společnosti. Pil s mírou, nekouřil a neměl zájem o fotbal, rybaření ani lov. Zkrátka **„opravdový gentleman – hodný paláce“**.
Kvůli všem těmto vlastnostem si Marina dobře uvědomovala, že její manžel hledá útěchu mimo domov. Takoví muži byli vzácní a **„lovkyně“** se objevovaly samy…
Jediné, co ji uklidňovalo, byla Jakubova bezpodmínečná láska k jejich synovi, **Matějovi**. Věnoval mu veškerý svůj volný čas a nikdy se ho nenabažil. Marina tedy věřila, že tato otcovská láska stačí k udržení rodiny pohromadě.
…Ve škole děti Marině říkaly **„Zrzečka“**, kvůli jejím ohnivě červeným vlasům a pihám pokrývajícím její tvář.
Její matka, žena výjimečné krásy, jí od dětství opakovala:
— **Marino, holčičko, jsi jako ošklivé káčátko. Odpusť mi to srovnání, ale musíš přijmout tuto hořkou pravdu. A kdo jiný by ti ji řekl do očí, když ne tvoje vlastní matka? Možná si tě žádný muž nevezme, a tak musíš spoléhat jen na sebe. Pilně studuj, vybuduj si kariéru. A když se objeví dobrý člověk – nevzpouzej se. Buď mu věrnou a poslušnou manželkou.**
Tato slova se Marině vryla do paměti na celý život.
Po ukončení školy s vyznamenáním nastoupila na univerzitu. Právě tam se seznámila se svým budoucím manželem. Nechápala, co mohlo tak přitažlivého mladého muže zaujmout právě na ní. Později jí **Jakub** přiznal, že byla jedinou dívkou, ke které se odvážil přiblížit. Marina se nelíčila, oblékala se skromně a neuměla flirtovat s muži.
Když Marina pochopila, že o ni má tak pohledný muž vážný zájem, rozhodla se převzít iniciativu. Nemohla si dovolit, aby jí takový dar osudu unikl! Sama navrhla Jakubovi manželství. Mladý muž byl tak odvážným návrhem zaskočen, ale Marina ho uklidnila:
— **Budu tichou, poslušnou a věrnou ženou. A láska přijde časem.**
Jakub váhal, ale nakonec souhlasil. Velkou roli v jeho rozhodnutí sehrála jeho matka, **Anna Nováková**. Když syn poprvé přivedl domů svou budoucí ženu, Anna se na ni podívala s viditelným nesouhlasem. Její syn byl pohledný muž, **„výborná partie“**! Každá žena by byla šťastná, kdyby si ji vzal! A před ní stála… bledá dívka pokrytá pihami.
První setkání s budoucí tchyní neproběhlo zrovna nejlépe.
Marina si všimla Annina nesouhlasu, ale nehodlala se vzdát. O několik dní později ji navštívila sama. Musela zachránit své budoucí manželství! Tchyně ji přijala a nabídla jí čaj. Tentokrát už Marina nevypadala tak nevýrazně.
Marina slíbila, že bude Jakubovi věrnou ženou až do konce života. Tento argument převážil nad všemi jejími **„nedostatky“**.
Anna byla osamělá žena. Její manžel ji opustil kvůli jiné ženě, ale po roce se vrátil – unavený a zničený. Jeho rodina ho však již nechtěla zpět. Anna se celý život ptala, jestli mu neměla odpustit. Ale věděla, že bolest zrady by nikdy nezmizela.
Vychovávat syna sama bylo nesmírně těžké. Proto **Anna přijala Jakubovo manželství s Marinou**. Uvědomila si, že tato žena na jejího syna počká, ať se stane cokoliv – skrze všechny životní zkoušky.
…O rok později se jim narodil syn, **Matěj**. Byl věrnou kopií svého pohledného otce, což jeho babičku nesmírně potěšilo.
**Jakub svého syna zbožňoval**, pečoval o něj s neomezeným oddáním. Matěj se stal středobodem jeho světa.
Ale láska k jeho ženě nikdy nepřišla.
Marina k Jakubovi také necítila vášeň. Jejich vztah byl klidný a jednotvárný. Prala a žehlila jeho košile, připravovala jídlo, líbala ho na tvář před spaním. Jakub jí odevzdával celý svůj plat, nosil jí květiny k narozeninám, líbal ji každé ráno před odchodem do práce. To všechno připomínalo spíše **rituál** než skutečnou lásku.
Po pěti letech **Jakub konečně našel lásku**. Ale ne ve své rodině.
Jmenovala se **Tereza**, byla ženou s ohromující, téměř neskutečnou krásou. Jakub jí nemohl odolat. Po šest měsíců se scházeli v tajnosti, dokud mu Tereza nepostavila ultimátum:
— **Nebudu tvou milenkou. Buď si mě vezmeš, nebo se rozcházíme.**
Jakub byl rozpolcený. Nechtěl ztratit Terezu, ale jeho syn mu byl stejně drahý. V tu chvíli už na Marinu vůbec nemyslel.
Když **Matěj** oslavil pět let, **Jakub** si sbalil kufry a opustil dům.
Marina si tehdy vzpomněla na slova své matky. V dětství jí připadala krutá, ale teď chápala, že to přežije bez dramat. Samozřejmě, kus jejího srdce byl zlomený, ale nepropadne zoufalství.
Když Jakub odcházel, slyšel jen klidný hlas své ženy:
— **Jestli si to rozmyslíš, dveře jsou vždy otevřené. Ale nečekej příliš dlouho. Matěj tě miluje.**
Jakub dlouho váhal mezi synem a Terezou.
Marina nechala **jeho zubní kartáček** v koupelně. Při každé návštěvě syna ho Jakub spatřil. Jednoho dne si ho vzal s sebou, ale při příští návštěvě na jeho místě stál nový…
Léta plynula.
Marina nakonec přijala fakt, že **Jakub se už nikdy nevrátí**.
Rozhodla se, že přestane čekat. **Během dovolené prožila krátký románek, bez závazků.**
O devět měsíců později měl **Matěj mladší sestru – Aničku**.
Jednoho večera někdo zaklepal na dveře.
— **To je můj tatínek!** — vykřikla holčička.
Marina otevřela dveře.
**Jakub stál na prahu.**
— **Mohu vstoupit?**
— **Pojď dál.**
O dva týdny později Marina zavolala své přítelkyni:
— **Ptala ses mě kdysi na druhé jméno mé dcery? Zapamatuj si – Anička Jakubová!**
