Václav stál před známými dveřmi a neodvažoval se zmáčknout zvonek. V ruce držel velkou tašku s věcmi, v kapse bundy cinkaly klíče bytu, které nevytáhl.
Před třemi dny odešel po další hádce, práskl dveřmi a zakřičel manželce, že se už nevrací. Libuše po něm hodila bačkoru a řvala, ať táhne, kam ho oči nesou. Běžná rodinná potyčka po třiceti letech manželství.
Tentokrát se však něco pokazilo.
Václav zmáčkl zvonek. Za dveřmi kroky, pak Libušin hlas:
“Kdo je tam?”
“Já, Vášku. Otevři.”
Ticho. Dlouhé, studené ticho.
“Líbo, slyšíš mě?” opakoval Václav.
“Slyším,” odpověděla manželka chladně. “Co chceš?”
“Jak co? Přišel jsem domů.”
“Ten už není tvůj.”
Václav zkoprněl. Za třicet let společného života Libuše nikdy nezašla tak daleko, ani při největších sporech.
“Líbo, přestaň blbnout. Otevři, promluvíme si normálně.”
“Neotevřu. A mluvit nebudu.”
“Co je s tebou? Vždyť kvůli tomu nestojí za to dělat scény.”
“Ty víš sám proč.”
Václav skutečně věděl. Před třemi dny Libuše našla v kapse jeho bundy telefonní číslo psané ženským rukopisem. Banální historka – kolegyně z práce dala číslo, poprosila o zavolání ohledně schůze. Ale rozzuřené manželce to vysvětlit nešlo.
“Líbo, vysvětloval jsem ti! To je Běla Pavlů z účtárny. Kvůli práci dala číslo.”
“Kvůli práci, jak jinak,” ozval se její hlas za dveřmi. “Volají snad kvůli práci v deset večer?”
“Jaké deset večer? Vždyť jsem jí vůbec nevolal!”
“Lžeš. Viděla jsem to v tvém telefonu.”
Václav cítil, jak se mu uvnitř svírá vše. Běle Pavlů skutečně volal, ale kvůli něčemu jinému. Dcera kolegyně šla na medicínu, kde pracoval jeho kamarád, a slíbil, že za ní slovíčko dá. Pouhá lidská ochota, bez podtextu.
“Líbo, pusť mě dovnitř, všechno ti v klidu vysvětlím.”
“Ne. Vysvětli odtud.”
Václav se rozhlédl. Na schodišti se mohli objevit sousedé, nechtěl rodinné třenice vystavovat na odiv.
“Dobrá, poslouchej. Volal jsem Běle Pavlů, to je pravda. Ale ne kvůli tomu, co si myslíš. Její dcera jde na medicínu, tam znám jednoho člověka. Slíbil jsem mu zmínit se.”
“A myslíš, že té pohádce uvěřím?”
“To není pohádka, to je pravda!”
“Pravda? Tak proč jsi mi o tom nic neřekl? Proč jsi to tajil?”
Václav zaváhal. O kolegynině prosbě skutečně manželce nevyprávěl. Ne ze špatného úmyslu, jen neviděl důvod ji zatěžovat pracovními maličkostmi.
“Netajil. Jen jsem tomu nepřikládal důležitost.”
“Jo, nepřikládal. A co jiného nepřikládáš? Můžeš mi třeba říct, proč jsi s ní po práci seděl v kavárně?”
Václavovi cuklo srdce. Odkud to Libuše věděla?
“Odkud ty…”
“Sova Vránková vás viděla. Říká, seděli jste tam jako hrdličky, drželi se za ruce.”
“Nic jsme za ruce nedrželi!” rozhořčil se Václav. “A seděli jsme jen půl hodiny. Zabednila mi kafe jako poděkování za pomoc s dcerou.”
“Jasně, zabednila. Takové jsou teď vděčné.”
V Libušině hlase bylo tolik vzteku, že Václav pochopil – jen tak ho nepustí.
“Líbo, zlatíčko, zamysli se. Proč bych potřeboval jiné ženy? Mám tebe, máme rodinu.”
“Měli jsme rodinu. Teď už ne.”
“Jak ne? Co to říkáš?”
“Právě to. Unavilo mě žít s podvádějícím.”
“Jaký já podvádějící? Nic takového jsem nedělal!”
“Nedělal? A co jsi tedy dělal? Rozváděl románky?”
Václav položil čelo na dveře. Rozhovor se točil v kruhu.
“Líbo, setkáme se zítra, až se uklidníš. Promluvíme si jako lidi.”
“Neuklidním. A setkávat se nebudu.”
“Líbo…”
“Jdi za svou Bělou Pavlů. Třeba tě pustí k sobě.”
“Co to plácáš? Jaká Běla Pavlů? Je mi šedesát, jsem děda, mám vnoučata! Kdepak nějaké románky?”
“A proč tedy chodíš do kavárny s ženskými?”
“V
Vladimír stál pod svými okny, drobný déšť mu stékal po zádech, když náhle pochopil, že byť je nevinný, někdy je čestnější ustoupit, než nutit pravdu do dveří, jež se zatvrzelostí zavřely navždy.
