Oleg se vrátil domů a hned ode dveří, aniž by si sundal boty nebo svrchní oblečení, vypálil:
– Lenko! Musíme si vážně promluvit…
A pak, na jeden nádech, s očima dokořán a bez sebemenší pauzy:
– Zamiloval jsem se!
„No to mě podrž,“ pomyslela si Lenka, „krize středního věku je tady i u nás. Dobrý den, dobrý den…,“ ale nahlas neřekla nic a pečlivě si prohlédla manžela, což už roky neudělala.
Říká se, že před smrtí se vám před očima objeví celý váš život, no a u Lenky se začaly přehrávat jejich společné roky. Seznámili se obyčejně – přes internet. Lenka si ubrala tři roky svého věku, budoucí manžel si přidal tři centimetry na výšce a tímto jednoduchým způsobem, i když s obtížemi, se vešli do hledaných kritérií a našli se.
Lenka si už nevzpomínala, kdo komu napsal první, ale věděla, že dopis jejího budoucího manžela byl bez hrubosti a s lehkou sebeironií, což se jí líbilo. Ve třiatřiceti letech a s průměrným vzhledem realisticky zhodnotila své šance na trhu sňatků a pochopila, že se nachází snad ne v poslední, ale určitě v předposlední řadě, a proto se rozhodla na první schůzce kousnout si jazyk, napnout uši, vzít si růžové brýle a krajkové spodní prádlo a do kabelky vložit domácí sušenky a knihu Turgeněva.
První schůzka proběhla překvapivě hladce (což znamenalo, že se oblečení do správného stylu vyplatilo!), jejich románek se rozvíjel prudce a rychle.
Bylo jim spolu dobře, a tak po půl roce pravidelných setkání a stálém tlaku rodičů, kteří už vzdali naději, že v tomto životě uvidí vnoučata, se budoucí manžel odvážil a požádal Lenku o ruku. Rychle seznamovali své rodiny a podmínka ženicha a nevěsty, že svatbu oslaví v úzkém rodinném kruhu, byla rodiči jednoznačně a jednomyslně schválena a obávali se, že by si to někdo mohl rozmyslet, rozhodli se pro první volný termín k uzavření sňatku.
Žili, jak se Lence zdálo, dobře. Klima v rodině bylo tropické s charakteristickými malými sezónními výkyvy teplot, bez žhavých afrických vášní, ale přátelské a respektující – což je pravé štěstí?
Manžel, typický zástupce mužského pohlaví a proto jednodušší a přímočařejší, shodil svůj těsný kostým „empatického-nežného-romantického macho-abstinenta se zlatými rukama“ už pár týdnů po svatbě a představil se Lence takový, jaký byl – jednoduchý, pracovitý a starostlivý muž v pohodlných domácích teplácích.
Lenka, jako zástupkyně složitějšího ženského pohlaví, postupně uvolňovala pevný korzet svého obrazu „němé-hluše-slepé sexy inteligentní hospodyňky“ skoro nepostřehnutelně, ale rychlé těhotenství tento proces urychlilo, takže už po roce se také s chutí úplně rozloučila se svým praskajícím obrazem a s úlevou vklouzla do pohodlného domácího županu.
Skutečnost, že se i přes vzájemné rozloučení s obrazy nikdo z nich z vztahu neutekl ani nepředložil výčitky, Lence definitivně utvrdila správnost kdysi učiněného rozhodnutí a posílila její víru v jejich malou buňku společnosti.
Domácí povinnosti a výchova dvou dětí, která přišla jedno po druhém, samozřejmě jejich rodinnou loďku občas notně rozhoupaly, ale k žádnému ztroskotání nedošlo, a pak, když bouře odezněla, opět pluli klidně a spořádaně po vlnách svého rodinného života.
Šťastné babičky a dědečkové pomáhali, jak mohli, v práci pomalu, ale jistě stoupali po kariérním žebříčku, nezapomínali na cestování, zájmy a samozřejmě jeden na druhého, aniž by se vychýlili z průměru.
A po dvanácti letech manželství a za všechny ty roky manžel nikdy nebyl přistižen v nevěře nebo dokonce v lehkém flirtování s kýmkoliv, i když Lenka byla docela žárlivá, takže si mohl takovou věc bez následného skandálu dovolit. Představila si manžela flirtujícího a nechtěně se usmála, protože obraz, který se jí v mysli objevil, byl k smíchu a absurdní.
Manžel Lenky, po několika neúspěšných pokusech složit kompliment tradičním způsobem, ještě na začátku vztahu pochopil, že to není jeho parketa, rozhodl se změnit taktiku a teď skládal komplimenty pouze mlčky (nebo prostřednictvím ultrazvuku, který Lenka nedokázala odečíst?), jenom koulil očima jako výr.
Během jejich společných let se Lenka naučila rozlišovat celé spektrum jeho emocí podle velikosti jeho očí: od divokého nadšení, uspokojivého souhlasu, nevědomého překvapení, nečekané zmatenosti, silného nepochopení až po úplný nesouhlas. A tak si představovala, jak manžel dělá jeden kompliment za druhým nějaké myši, rozšiřuje své oči víc a víc…
Lence vyschlo v krku a s představou manžela měnícího se ve výra se nervózně usmála a zašeptala:
– No, jak se jmenuje tvoje myš…?
Manželovy oči se teď opravdu vyvalily z důlků a nervózně se škubal po celém těle, koktaje, začal blekotat:
– Jak? Jak jsi… jak… jak jsi vůbec… dokázala uhodnout, že jsem se zamiloval do myši?! No, tomu říkám… Chápeš, prostě jsem nemohl odolat, byl jsem ohromen, když jsem ji viděl… podívej, jak je fantastická, jak měkká, jak krásná… jak se asi podobá tobě…
Manžel vytáhl ze záňadří malou šedivou myš s růžovými průhlednými oušky, růžovým čumáčkem a černými korálkovými očky.
Dál už Lenka nic neslyšela. Obdivovala svého manžela, jeho novou přítelkyni, jejich vzájemné láskyplné spojení a byla nekonečně šťastná, že se zamiloval právě do téhle myši, která se tak podobala jí…
