Manželova teta mu odkázala byt jako dědictví. Byt je malý a nachází se v centru města. S manželem máme tři děti. Naší nejstarší dceři je nyní devatenáct let a studuje. Našemu nejstaršímu synovi je dvanáct a nejmladšímu synovi pět let. Bydlíme v prostorném třípokojovém bytě, takže všichni mají dostatek prostoru.
S manželem jsme se pohádali kvůli jeho bytu. Navrhla jsem mu, aby v něm bydlela naše dcera, protože už je velká a možná se brzy vdá. Manžel je však přesvědčen, že je to vůči našim synům naprosto nespravedlivé, a navrhuje, abychom ho prodali a peníze rozdělili rovným dílem mezi děti. já jsem si však jistá, že je to velmi hloupý nápad, protože děti si za tyto peníze nebudou moci nic koupit.
I kdybychom udělali to, co chce můj manžel, peníze budou ležet na jejich účtech, dokud synové nedosáhnou dospělosti, a nejstarší dcera si za ně bude moci koupit levné auto. Jsem přesvědčená, že lepší vrabec v hrsti než holub na střeše, takže zajistíme bydlení alespoň jednomu dítěti, a až kluci vyrostou, třeba problém s bydlením nějak vyřešíme i pro ně.
Manžel si je jistý, že když dáme dceři byt, pokazí jí to vztah s bratry a nikdy kvůli tomu nebudou žít v klidu, a já si myslím, že naše děti budou v pohodě, protože kluci ještě celou situaci plně nechápou, takže budeme mít čas přemýšlet i o jejich budoucnosti.
Dceři jsme zatím o našich myšlenkách nic neřekli, protože jsme se rozhodli, že si to nejdřív promyslíme sami, protože tetin byt potřebuje vážnou rekonstrukci a v tom stavu, v jakém je, je naprosto neobyvatelný a my na jeho osvěžení momentálně nemáme peníze.
Při pohledu na tuto situaci si říkám, kdo má pravdu – já, nebo manžel? Mám dál trvat na svém, nebo je rozumnější postavit se na stranu manžela, případně vidí čtenáři nějakou třetí možnost, kterou já ani manžel nevidíme?
