– Diano, pořiďme si druhé dítě. Víš, od té doby, co jsme se vzali, jak moc jsem snila o synovi a velké rodině se dvěma nebo třemi dětmi.
Můj plat stačí ještě na jedno, máme střechu nad hlavou a dost místa v domě. – Marek svou ženu přesvědčil.
Diana naopak dítě nechtěla. Od porodu necítila žádné emoce ani mateřské štěstí. Chtěla se jen alespoň jednu noc v klidu vyspat a nevstávat každou půlhodinu k plačící dceři. Další dítě by prostě neunesla.
Bohužel pro Dianu ani její nejbližší přítelkyně nesdílela její názor na druhé dítě.
– Diano, řekni mi, zbláznila ses? Všechny normální rodiny mají alespoň dvě děti. Navíc máš schopnost uživit druhé, třetí i čtvrté dítě. A vaše dcera bude v budoucnu potřebovat spřízněnou duši. Myslete na ni a pak myslete na Marka. Letos ti bude 35 let. Teď nebo nikdy. I její švagrová říkala -.
– Zlato, já například budu mít letos druhé dítě. Nedokážu slovy popsat své štěstí. Děti jsou květy života. Čím méně jich je, tím je život nudnější. A kdo vás bude živit ve stáří? Když se vaše dcera vdá, nemáte dítě.
Diana byla pod tlakem ze všech stran, ale neustoupila.
Nemohla zapomenout na všechno to utrpení, kterým si prošla, aby mohla mít dítě, a na všechno utrpení po porodu. Diana reagovala slovy, že každý je jiný . A také dívku lze pochopit. Ani její manžel jí s dcerou moc nepomohl. Neumí ani vyměnit plenu. Jen po práci občas dceru pohlídal, bál se s ní zůstat sám.
