Dnes mám čtyřicátiny. Mělo to být oslava plná lásky, ale místo toho jsem cítila jen prázdnotu a zklamání. Žiju v malém městečku na jihu Čech, kde staré paneláky skrývají vzpomínky na rodinné štěstí, ale dnes mi ty stěny připadaly studené jako led. Já, Alena, jsem celý život obětovala manželovi a synům, ale jejich lhostejnost mě zlomila víc, než jsem si dokázala představit. A večer přišla rána, ze které se ještě nevzpamatovala.
Čtyřicet let – to je milník, který jsem chtěla oslavit s těmi, které miluju nejvíc. Nečekala jsem drahé dárky, jen trochu pozornosti od mého muže, Honzy, a našich synů, šestnáctiletého Tomáše a čtrnáctiletého Jakuba. Celý rok jsem se připravovala: shodila jsem pár kilo, koupila nové šaty, dokonce jsem začala chodit na keramiku, abych znovu objevila radost ze života. Chtěla jsem, aby ten den byl pro nás všechny výjimečný.
Ale ráno začalo tichem. Honza odešel do práce s letmým „Ahoj“. Kluci jako obvykle civěli do telefonů, aniž by zmínili mé narozeniny. Snažila jsem se utěšovat: možná připravují překvapení? Celý den jsem uklízela, upekla dort a prostřela stůl, doufajíc, že večer se sejdeme jako rodina. Ale uvnitř rostl strach. Opravdu si nepamatují? Moji vlastní lidé, pro které jsem dýchala, by to nemohli udělat.
K obědu jsem to nevydržela a naznačila Tomášovi: „Dneska je přece něco zvláštního, ne?“ Roztáhlý pokrčení ramen a zmizel v pokoji. Jakub ani nezvedl oči. Honza volal, ale mluvil jen o práci. Srdce se mi svíralo, ale pořád jsem doufala: večer si vzpomenou, obejmou mě, řeknou, jak jsem pro ně důležitá. Vyzdobila jsem obývák balónky, oblékla nové šaty a čekala.
Když Honza přišel, zeptal se: „Proč máš tolik jídla? Čekáš návštěvu?“ Ztuhla jsem. „Honzo, dnes jsou mé narozeniny. Čtyřicet,“ řekla jsem, dusíc slzy. Plácl se do čela: „Bože, Aleno, promiň, úplně jsem se v tom ztratil!“ Jeho omluva zněla dutě. Kluci od stolu zamumlali: „No jo, mamko, všechno nej,“ a vrátili se k mobilům. Žádné květiny, žádné dárky, žádná láska. Moje rodina na mě zapomněla.
Seděla jsem u stolu a dívala se na dort, který chladl. Cítila jsem, jak se ve mně něco láme. Dala jsem jim všechno, a oni si ani nevšimli, že existuju. Plakala jsem v koupelně, abych jim to nedala znát. Proč jsem tak sama uprostřed lidí, které miluju?
Ale večer přišlo ještě horší probuzení. Zazvonil zvonek. Čekala jsem sousedku, ale ve dveřích stála cizí žena. „Aleno? Jsem Petra, kolegyně od Honzy. Nechal ty dokumenty v práci.“ Podala mi složku, ale její pohled byl plný lítosti. Pozvala jsem ji dál a ona se zamotala: „Všechno nejlepší, mimochodem. Honza zmínil, že máte výročí, ale řekl, že to nechcete oslavovat…“
Svět se se mnou zatočil. Honza nejen že zapomněl – on to ignoroval úmyslně. Bavil se o tom v práci, ale mě nestálo za to uklidnit. Když Petra odešla, zůstala jsem s pravdou, která pálila víc než zapomnění. Můj manžel mě odsunul jako starou košili.
Vrátila jsem se do obýváku, kde Honza koukal na televizi a kluci hráli hry. „Proč jsi řekl v práci, že nic neoslavujeme?“ zeptala se jsem se, třesouc se vztekem. Pokrčil rameny: „Ale ne, Aleno, neměl jsem čas. Nedělej z toho drama.“ Jeho slova mě dorazila. Zařvala jsem: „Je to můj významný den! Chtěla jsem, abyste byli se mnou, a vy jste mě vůbec neviděli!“ Kluci zírali do země. Honza mávl rukou: „No dobře, oslavíme zítra,“ a otočil se zpět k televizi.
Teď ležím v posteli a brečím. Moje rodina, pro kterou jsem žila, mi ukázala, jak málo pro ně znamenám. Sousedka mě litovala: „Alenko, udělej si oslavu sama, zasloužíš si to.“ Ale její slova nemohou zahojit tu bolest. Cítím se neviditelná ve vlastním domově. Čtyřicítky, které měly být novým začátkem, se staly dnem, kdy jsem pochopila: jsem úplně sama.
Nevím, co dělat dál. Odpustit jim? Předstírat, že se nic nestalo? Nebo konečně začít žít pro sebe? Srdce mě bolí a vztek dusí. Chtěla jsem lásku, ale dostala jsem led. Tenhle den se nestal oslavou, ale krutou lekcí: i ti nejbližší tě můžou nechat padnout. A já se musím naučit stát sama na nohou – jen pro sebe.
