Hned po maturitě jsem žila sama – táta nás dávno opustil, máma pořád říkala, že chlapa nepotřebuje, a já jsem chtěla být sama sobě šéfem. Studovala jsem a pracovala, nechtěla jsem žít jako jedináček. Dokud jsem náhodou nepotkal (doslova) ženu svého života.
Více než patnáct let se zdálo být všechno v pořádku – vystudoval jsem obor kameraman, což byl můj sen, vydělával jsem slušné peníze ve velké televizní společnosti, hodně jsem cestoval, což mě bavilo, měl jsem zábavnou společnost se zajímavými přáteli.
Ani ženy mě nepostrádaly – mladý, krásný a s penězi, co víc by ode mě mohly chtít. Neměnil jsem je jako kapesníky, to není můj styl, ale s žádnou z nich jsem se vážně nezapletl. Nebo jak říká kamarád o svém rodinném stavu – seriálově monogamní. Taky jsem taková byla, ráda jsem měla oficiálního přítele a nepodváděla jsem, ale vždycky jsem odešla první.
Taky jsem měl rád období, kdy jsem byl svobodný, bez ženy po boku, užíval jsem si, že se nemusím nikomu přizpůsobovat, bavil jsem se, jak jsem chtěl. Dokud nepřišla znepokojivá zpráva – moje matka měla mrtvici.
Hrom z čistého nebe
Přesně tak mi zněl telefonát z nemocnice. Zdálo se mi, že maminka je ve výborném zdravotním stavu, ačkoli nedávno odešla do důchodu, nestěžovala si na žádné nemoci, všechno zvládala sama.
Zůstala bydlet v otcově domě v Knjaževu, mezi svými přáteli, sousedy, milovanou zahradou a věrným hlídacím psem. Jezdila jsem za ní často, Kňaževo už dávno nebylo metropolitní čtvrtí, nebyl problém žít odděleně v Sofii.
Když jsem ji viděla v nemocnici, nevěřila jsem vlastním očím – maminka jako by zestárla o půl století za půl dne. Lékaři mě ujistili, že její stav je pod kontrolou, že v tuto chvíli není ohrožena na životě, ale nemohli mi dát žádnou záruku jejího uzdravení.
Začalo velké čekání – prvních 48 hodin se zdálo jako dny, pak se vlekly týdny, vynoření z jednotky intenzivní péče, propuštění z nemocnice…
Matka už nemohla chodit, a to i přes snahu rehabilitačního terapeuta, který k nám dojížděl. Řekl mi, že ztratila vůli vstát z postele, že nemá vůli žít.
Vrátila jsem se k ní, pronajala jsem si byt v Sofii, najala jsem si pečovatelku na den, přišla jsem domů večer hned po práci, abych mohla převzít péči. Naučila jsem se pod jejím diktátem a kontrolou vařit (dnes je vaření mým koníčkem), aby jí chutnalo, kupovala jsem jí oblíbené bonbony, udržovala jsem její zahradu.
Postupně se začala zlepšovat, ale odmítala se pokoušet chodit. Chtěla jsem udělat vše pro úplné uzdravení své matky, ženy, kterou jsem opravdu milovala a vážila si jí. Jí jsem vděčila za svobodu zvolit si vlastní cestu a způsob života, ale teď jako by to vzdala – svůj úkol úspěšně mě vychovat už splnila a mohla odejít.
Srážka s osudem v… obchodě
Jednoho večera jsem jako obvykle nakupovala, ale něco mi vrtalo hlavou. Prudce jsem se otočila a narazila do ženy za mnou. Upustila malou skleněnou lahvičku, kterou držela v ruce, vylila se z ní šťáva, roztříštěné sklenice se rozlétly po podlaze obchodu.
Jediným slovem jsem se jí omluvil, vrazil jí do ruky dva dolary za způsobenou škodu a spěchal k pokladně. Ani jsem nepočkala, až to přijde uklidit zaměstnankyně, abych mohla vzít vinu za nepříjemnosti na sebe, ne na svou nevinnou “oběť”.
Když jsem se rozhlédl po přední části obchodu, abych zjistil, kde přesně jsem nechal auto, potkal jsem znovu tu samou ženu. Podívala se na mě, jako by čekala, že se jí znovu omluvím, a já to udělal.
Nevysvětlitelně jsem si v tu chvíli připadal jako dítě, které udělalo chybu a potřebuje ji napravit pod vyčítavým, ale láskyplným pohledem své matky. A pak jsem se jakoby od boku zaslechl, jak jí nabízím odvoz domů.
Vzal jsem jí nákup, naložil ji do auta a vyrazili jsme. Tak jsem se seznámil s Annie. Před jejím domem jsme si zdvořile popřáli příjemný večer a já si myslel, že jsem udělal dost pro odčinění své viny. Vrátil jsem se domů k mámě a na incident zapomněl.
Hned další večer jsem se však ocitl znovu před Anniiným domem. Čekala jsem, až se objeví, aniž bych přesně věděla, co mám čekat. Když jsem ji uviděla přicházet po ulici, vyskočila jsem z auta a dokonce ji trochu vylekala.
Usmála se na mé pozvání na večeři, ale odmítla, protože její syn byl doma sám. Souhlasila, že se se mnou jednoho dne sejde na kávu. No a hned druhý den ráno jsem stál před nimi a dali jsme si spolu první kávu. Tak začal náš milostný příběh.
Každé zlo k něčemu dobré
Oba jsme byli zaměstnaní lidé, takže se stalo naší tradicí vidět se brzy ráno na kávě, pak každý běžel do práce, večer spěchal domů – ona za svým dítětem, já za svou matkou, na delší dobu jsme se scházeli jen o víkendech.
Naše první romantická dovolená byla dlouho očekávaná. Jeli jsme na dva dny lyžovat, ale dopadlo to katastrofálně – spadl jsem na sjezdovce a zlomil si nohu. A pak se stal zázrak – moje matka, když se o nehodě dozvěděla, našla smysl pro chůzi. Rehabilitační terapeut, který ji chtěl znovu vzít nahoru, se divil, jak to, ale máma odpověděla, že obě nemůžeme ležet.
Dalším důkazem pohádky “všechno zlé je k něčemu dobré” je, že Anička souhlasila, že bude bydlet s námi.
Zpočátku byla dohoda taková, že nám bude pomáhat jen do té doby, než mi sundají sádru. Její syn byl fascinován představou, že bude mít psa a zahradu, a máma měla snachu a vnouče. Po třech měsících jsme se vzali. Ve svatební den se mi máma přiznala, že už nevěří, že jednou budu hlavou rodiny, když mě celé roky sledovala, jak žiju jako vlk samotář.
Ani já jsem nevěřil, ale dnes je to fakt – mám velkou rodinu, na dvoře nám běhají další dvě děti, ani si nedovedu představit, že bych byl šťastnější, kdybych zůstal věčným starým mládencem.
