**Ty jsi příšera, mami! Takovým jako ty by se neměly mít děti!**
Po škole odešla Tereza z malého městečka do Prahy, aby studovala. Jednou šla s kamarádkami do klubu a tam potkala Martina. Pražák, fešák, jeho rodiče odjeli na rok pracovat do zahraničí. Zamilovala se do něj bezhlavě a brzy se k němu nastěhovala.
Žili si na vysoké noze, rodiče posílali peníze. Každý den buď do klubu, nebo domácí večírky. Zpočátku se jí ten život líbil. Než se nadála, napůjčovala si peníze a napráskala zkoušky. Hrozilo jí vyloučení.
Slíbila, že se dá dohromady a zkoušky opraví. Vzala si učebnice a zavírala se v koupelně, když přišli Martinovi kámoši. Zkoušky nakonec dala. Chtěla Martina přimět, aby se usadil. Měl poslední ročník, měl dostat diplom.
„Ale no tak, Terko. Žijeme jen jednou. Mládi je pomíjivé. Kdy jinak se bavit než ve dvaceti?“ smál se bezstarostně.
Bála se říct matce, že žije s klukem bez svatby. Když volala domů, lhala, že se vzali, že svatba bude, až se jeho rodiče vrátí.
Jednoho dne se Tereze na přednášce udělalo špatně. Měla závratě a bylo jí na zvracení. Vyděsila se, když si uvědomila, že je nejspíš těhotná. Těhotenský test to potvrdil.
Termín byl krátký a Martin ji začal přemlouvat k potratu. Poprvé se pohádali tak, že odešel a dva dny se neukázal. Tereza plakala a čekala. Když se vrátil, nebyl sám. Visela na něm opilá blondýna, která sotva stála. Tereza byla vyčerpaná strachem a nezvládla to. Začala křičet a vyhánět tu dívku.
„Ona neodejde. Když se ti to nelíbí, vypadni sama, hysterko!“ vykřikl a plácl ji přes tvář.
Vzala kabát a vyběhla z bytu. Došla pěšky na kolej. S oteklou tváří, rozpláclou řasenkou a slzami v očích zaklepala. Vrátná se slitovala a pustila ji dovnitř.
Nazítří přišel Martin, omlouval se, sliboval, že už ji nikdy neuhodí, prosil, aby se vrátila. Tereza mu uvěřila. Kvůli dítěti.
Nějak dokončila první ročník. Bála se jet domů. Co řekne matka? Ale zůstat v Praze bylo taky děsivé. Brzy měli přijet Martinovi rodiče a ona s bříškem vypadala hrozně.
Rodiče dorazili. Když zjistili, že Tereza je z venkova, že je teprve ve druhém ročníku, otec začal nepříjemný rozhovor. Nabídl jí peníze, aby odjela a nechala jejich syna na pokoji.
„No tak, pomysli si, jaký z něj bude otec? Pořád jen zábava. A kdo ví, jestli je to vůbec jeho dítě? Dávám ti hodně peněz. Vezmi si je a jeď zpátky. Věř mi, bude to lepší pro všechny.“
Bolelo to. Chtěla se propadnout. Martin se za ni nepostavil, přihlížel mlčky. Peníze nevzala, i když to později litovala. Sbalila se a odjela k matce.
Ta ji uviděla na prahu s bříškem a hned pochopila.
„Proč jsi přijela sama? Znamená to, že ses nevzala? Ten pražák tě využil a vyhodil? Dal ti aspoň nějaké peníze?“ zeptala se, aniž ji pustila dál.
„Mami, jak to můžeš říct? Jeho peníze nechci.“
„Tak proč jsi přijela ke mně? Sama jsme se tu předtím sotva uživily. Myslela jsem, že jsi to vyhrála, že jsi se provdala za pražáka. A tys se vrátila s bříškem. A jak tu budeme bydlet ve čtyřech? S malým dítětem?“
„Proč ve čtyřech?“ zeptala se Tereza zmateně.
„Protože, zatímco jsi byla v Praze, našla jsem si přítele. Nejsem ještě stará, taky chci nějaké štěstí. Vychovala jsem tě sama, neměla jsem čas na sebe. Teď si chci žít. On je mladší. Nechci, aby se na tebe díval.“
„Kam mám jít, mami? Brzo budu rodit,“ šeptala Tereza, zadržujíc pláč.
„Vrať se k muži. Nebo kdo ti vlastně je? Udělal ti dítě, ať se o vás stará.“
Matka stála neoblomně. Marně hledala v jejích očích soucit. Nikdy si nebyly blízké, ale teď to bylo, jako by mluvila s cizí ženou.
Tereza vzala tašku a odešla. Došla k lavičce a usedla s pláčem. Kam jít? Když ji vlastní matka odmítla, kdo ji potřebuje? Napadlo ji jít do silnice a skočit pod auto. Ale dítě v bříšku se pohnulo, jako by se bálo. Neměla sílu ho zabít.
„Terezo?“ Žena před ní zastavila. Zvedla oči, ale slzy jí bránily vidět tvář.
„To jsem já, Jana Nováková. Chodily jsme spolu do školy. Proč pláčeš?“ Sedla si vedle ní a všimla si bříška. „Ty jsi těhotná?“
Tereza se rozplakala a všechno jí pověděla.
„Poslyš, pojď ke mně. Rodiče jsou na chalupě do podzimu. Můžeš u mě bydlet, nezůstaneš na ulici. A pak něco vymyslíme.“
A Tereza souhlasila. Kam jinak? Nohy se pod ní podlamovaly únavou a měla hlad.
„Udělej se doma. Nestyď se,“ řekla Jana, když ji zavedla k sobě.
Tereza ráda klesla na gauč a natáhla nohy. Jana běžela do kuchyně.
„Hned ti něco uvařím. Pracuju o prázdninách v nemocnici. Studuju zdravotní školu,“ volala. „Slyšela jsem, že studuješ v Praze?“
„Studovala jsem,“ tiše odpověděla a zavřela oči.
Za pár dní přišla Jana z práce nadšená.
„Na oddělení leží stará paní, po mrtvici, ale má jasnou hlavu. Dnes přijela její dcera. Volali jsme ji, protože paní by měla jít domů. Ale dcera ji odmítla vzít, představ si? Říká, že žije v jiném městě, že manžel bude proti. Tři děti a dvě místnosti.“
„Ne, že nemůže. A sama vypadá jak nafouknutá, celá v blýskavém oblečení, až z toho bolí oči. Prosila nás, abychom našli někoho, kdo by se o matku staral. Hned jsem myslela na tebe. Čeká nás po pát”Nakonec matka pochopila svou chybu, hledala odpuštění, a Tereza, ač zraněná, jí dovolila poznat svou vnučku, protože v srdci věděla, že nenávist ničemu nepomůže.”
