Majetek snachy
Karolína se podívala na fotografii v krásném rámečku a povzdechla si. Uplynuly dva roky od smrti jejího manžela. Podivná nehoda, sníh, který spadl ze střechy, úder… a Tomáš již nebyl.
Prožili spolu jen dva roky a neměli čas mít děti. Po milovaném manželovi zůstaly jen vzpomínky, fotografie a jeho matka, Alena Veselá.
Přijížděla ke Karolíně, plakala, naříkala a dokonce ji obviňovala, že snacha jim neporodila potomka.
— Kdybys byla normální žena, zůstal by nám nějaký potomek… — vyčítala jí. Karolína jen pokrčila rameny. Těžko se vyrovnávala se ztrátou, ale vinou necítila. Než by pořídili děti, chtěli s manželem vyřešit otázku bydlení, připravovali se na stěhování. Ale Tomáš se toho nedožil.
Karolína se po smrti manžela vrhla do práce, aby se něčím zaměstnala a odvedla myšlenky. Pracovala i přesčasy a už za rok k třicátým narozeninám se přestěhovala z pronajatého bytu do vlastního. Malý, ale její.
Otec jí trochu pomohl, byl na dceru hrdý a ve všem ji podporoval. Ale po roce i on odešel. Srdce nevydrželo.
Karolína ztratila jediného blízkého člověka. Zůstala sama, a jen Alena Veselá se stále pokoušela vyjádřit „soustrast“ a účast v jejím žalu.
Přijela ke Karolíně po pohřbu a hned ve dveřích uvedla:
— Sepiš závěť, dokud je čas, Karolíno, — řekla tchyně.
Karolíně skoro vypadl hrnek z ruky.
— Ano, ano. Myslím to vážně. Od „odchodu“ není nikdo chráněn. Dnes jsi zdravá, ale zítra, kdo ví, jak se život obrátí.
— Na co narážíte?
— Už ti je třicet, nemáš žádné příbuzné. Je na čase myslet na druhé.
— Nebojte se, Aleno Veselá. Nejsem žádná ministryně, na sociální pohřeb mi mé úspory stačí, — ačkoli její podráždění narůstalo, zlehčila vše hloupým vtipem, rozhodnutá, že tchyně pod stresem po dalších pohřbech ztratila rozum.
— Sranduješ, ale neměla bys. Na tvém místě bych byt přepsala na neteře a synovce.
— Opravdu? Navrhujete přepsat veškerý můj majetek na vaše vnuky? — zvedla obočí Karolína. Alena Veselá měla mladšího syna, Petra, se kterým Karolína nebyla v kontaktu. Tomáš, manžel Karolíny, se za života také nestýkal s bratrem, byli naprosto rozdílní. Petr se brzy oženil, zplodil dcery a rozvedl se. Oženil se podruhé, znovu měl dítě, tentokrát syna… a znovu se rozešel. A před půl rokem si Petr našel novou ženu.
— Přepisovat není třeba, ale sepsat závěť bys měla. Jinak veškerý majetek přejde státu!
— Aleno Veselá… asi byste měla jít domů. Zdá se, že jste unavená.
— Doma mám Petra s Líbou, chtěli si chvíli bydlet u mě, — přiznala tchyně. — Nechci mladým překážet, tak mě pochop.
— No tak nehleďte. Co s tím mám společného já? — nechápala Karolína.
— Počítala jsem s tebou. Když je byt tvého otce prázdný, chvíli bych tam bydlela, než si Petr vyřídí své záležitosti. Plánují hypotéku, jakmile seženou práci. Tašky už mám sbalené, od tebe mi stačí jen klíče od bytu. Neboj se, zabírám jen jednu místnost. Druhou můžeme pronajímat. Už mám zájemkyni, je to Rita s chlapečkem, hledají byt…
— Rita — druhá žena Petra?
— Ano, pamatuješ si ji? Skvělá dívka. Vyjdeme spolu skvěle… ať si bydlí, stejně se starám o vnuka, aspoň nebudu muset dojíždět, ušetříme.
— A kolik jste ochotni platit za nájem?
— Já?! — vzplanula tchyně. — Jsem ti jako vlastní máma! A ty bys po mně chtěla peníze? Nemyslela jsem, že se Tomáš ožení s takovou…
— Aleno Veselá, omlouvám se, ale ani zdarma, ani za peníze vás ubytovat nenechám. A jestli se někdy rozhodnu psát závěť, bude to jedině na mé dítě, které jednou určitě mít budu. Před sebou mám celý život.
— Podívej se na ni! Ve třiceti už je pozdě mít děti! A od koho? Jsi přece sama samotinká! Jak jsi to vymyslela… fantazíruješ. Uvidíš, chamtivost tě zničí! Zůstaneš s prázdnou. Vzpomeneš si na má slova, budeš litovat! — tchyně se zkroutila a začala se podobat čarodějnici. Karolíně se zachtělo ji vyhodit za dveře a už nikdy nepustit zpět. Najednou jí napadlo, že za všechny její problémy může závist Aleny Veselé, že ji nikdy neměla ráda a vždy říkala Tomášovi, že nebudou šťastní.
— Jděte, Aleno Veselá. Poradím si sama. Je mi třicet let a mám hlavu na krku. A pokud něco, radši ať všechno přejde státu než vám.
Tchyně ještě něco zamumlala a odešla, práskla dveřmi. Druhý den Karolína slyšela od Petra, jak na ni křičí, a obviňuje ji, že jeho matka po návštěvě u ní onemocněla.
Karolína pochopila, že jestli chce žít v klidu, musí se zbavit tchyně a jejích příbuzných. Inzerovala svůj byt na prodej. Kupce našla rychle. Poté vyřídila dědictví po otci a byt prodala. Za získané peníze si koupila větší bydlení a nastěhovala se do nové etapy života bez starých „příbuzných“. Její novou adresu nikdo z nich neznal a nerušil ji v budování budoucnosti.
Co si myslíte, udělala Karolína správně? Nebo měla nechat tchyni bydlet v otcově bytě?
