Viktor s podrážděním zvedl oči k hodinám – ráno sotva začalo, a už měl den pokažený. Místo kufrů, letenek a dlouho očekávaného odletu s Lizou k moři se vrátil do svého zapáchajícího vestibulu ve staré pětipodlažní budově. Všechno jako vždy. Sestra Věra, slzy, teploměr a prosby: „Prosím tě, zůstaň s dětmi, nemám na koho jiného se obrátit…“
Nechtěl. Opravdu ne. Chtěl být chlapem na dovolené, se ženou, s koktejlem v ruce. Ale místo toho tu byli dva ječící synovci, batoh s hračkami a pach alkoholu od sousedky, která otevřela dveře a vykřikla:
„Víťo, co je to za caparty? To ses oženil?“
Káťa – sousedka od vedle. Zrzavá, živá, s očima jako lištička. Dvakrát jí zatopil, než majitelé vyměnili kohoutek. Její matka byla hodná žena, nechtěla ani korunu, ale Káťa od té doby neustále mrkala. I když se mu zdálo, že ještě chodí do školy.
„Proč nejsi ve škole? Řeknu tvojí mámě!“ zavrčel, když viděl, jak Káťa zčervenala.
„Už mám ukončenou střední! Hledám práci!“ odsekla a přehodila si batoh přes rameno.
„No jasně, vypadáš jako flinka. Podívej se do zrcadla!“
Zasmáli se, Káťa zmizela uvnitř, a Viktor se vydal k autu – starému, ale svému, koupenému na splátky. Liza samozřejmě ohrnula nos: „Mohl sis pořídit něco lepšího.“ Ale byl na něj hrdý. Byl tvrdohlavý. Všechno bude – byt, auto, postavení, Liza.
Ale ne dnes.
Dnes – zácpy, propocená sedadla, křičící děti vzadu a sestra v slzách:
„Promiň, Víťo, opravdu nemám na koho jiného…“
Věra ležela v nemocnici, jejich matka s Věrou taky onemocněla ze starostí. A jejich otec… No, Oleg byl otcem jen podle občanky. Pít, chodit po flámech, mizet – to uměl jedině.
Děti mu visely kolem krku: „Strýčku Víťo!“ Objal je, slíbil zmrzlinu a odvezl je do svého pronajatého garsónu.
Káťa se znovu objevila v přízemí.
„To všechno je tvoje?“ udiveně se rozhlédla.
„Jo, sebral jsem je na zastávce,“ pousmál se. „Stačilo se otočit zády – a už jsou tu.“
Děti se rozchechtaly, Káťa se zmateně usmála. Opravil se:
„Dělám si legraci. To jsou synovci. Sestra je v nemocnici, tak je hlídám.“
V bytě děti okamžitě rozpoutaly chaos. Viktor jim udělal omeletu, pak je vzal do parku, koupil fastfood a balónky. Byly nadšené. Ale třetí den začaly vrtochy: Maruška si stěžovala na bolest v krku, Mikuláš na bříško. Brek, slzy, „chceme maminku“…
Zaklepali na dveře. Viktor otevřel – Káťa.
„Slyšela jsem, jak pláčou… Můžu pomoct? Mám zdravotní školu.“
Vešla dovnitř, přinesla staré hračky, tiše uložila děti, omotala Marušce krk šátkem, pohladila Mikuláše po bříšku. A než stihl říct „děkuji“, usnul jí v náručí.
„Pojď do kuchyně, aspoň ti udělám chleba se šunkou,“ zamumlal Viktor a tiše zavřel dveře do pokoje.
Posadili se v kuchyni. Káťa, popíjející čaj, se zeptala:
„A tvoje… kdy si je vezme zpátky?“
„Moje? To snad ne! To je sestra. Já děti nemám. A zatím to nehrozí.“
Káťa se usmála, a on pochopil – je skutečná. Příjemná. Teplá. Ne jako Liza, ne jako žádná před ní.
Káťa zůstala ještě den. Pak dva. Nakonec navždy. Společně chodili s dětmi ven, vařili, smáli se. A v parku, když prodavač balónků řekl: „Máte krásnou rodinu!“ – sevřelo se mu u srdce. Podíval se na Káťu, na děti, a nechtěl, aby to skončilo.
Liza zavolala po týdnu. Její hlas byl ledový:
„Kde jsi? Ani slovo. Už ti je všechno jasné.“
A jediné, co cítil, bylo… nic.
Když Věru propustili, synovci prosili:
„Strýčku Víťo, může Káťa zůstat s námi? Ty ji máš rád?“
Maruška, aniž by čekala na odpověď, prohlásila:
„Já vím, že ji miluješ. A ona tebe. Poneseme na svatbě závoj.“
Káťa zčervenala, nesměle pohladila děti po hlavičkách, a Viktor se podíval do zrcadla a pomyslel si: „Děkuji ti, Bože, za tu zrzavou holku od vedle.“
A když přijeli k domu, Věra vyšla s mámou, uviděla Káťu – a zajásala:
„Konečně jsi někoho našel! Jaká hodná holka! Káťo? Vítej v rodině!“
Viktor se jen usmál.
Zpátky jeli mlčky. Pak Káťa najednou řekla:
„Máš tak útulné auto. A vůbec… s tebou je mi bezpečně.“
A on jen odpověděl:
„Tak zítra spolu do parku? A oběd u mě, zůstala tvoje polév”A za rok už to nebyla jen Káťa od vedle, ale paní Nováková, která mu každé ráno připravovala kafe a usmívala se na něj tím svým liščím úsměvem.”
