Lída stála za dveřmi kuchyně a napjatě poslouchala rozhovor rodičů. Mluvili o ní, přesněji o ní a o Petrovi.
O svatbě se mluvilo už dlouho. Mladí spolu chodili třetím rokem, měli se rádi. Se svatbou bylo vše jasné, hlavní otázka zněla, kde budou po svatbě bydlet. Rodiny ženicha a nevěsty byly průměrné, peníze neházeli lopatou, žili v panelákových dvoupokojových bytech.
S rodiči bydlet nechtěli, a ani rodiče si nemysleli, že by mladí měli začínat společný život u nich. Lídě zbýval rok studia na vysoké, Petr už pracoval, ale kdyby si pronajali byt, půlka jeho výplaty by šla na nájem. Rodiče by samozřejmě pomohli, ale Lída si říkala, proč všechny zatěžovat, když by stačilo počkat rok se svatbou, až začne pracovat i ona. Jenže ženich čekat nechtěl, byl ochotný platit nájem, jen aby byl s milovanou blízko.
Lída měla babičku, která bydlela sama ve svém bytě. Bylo jí dvaaosmdesát, ale označit ji za stařenku by jazyk neotočil. Starala se o sebe, byla při smyslech, nepotřebovala cizí pomoc. Chronické nemoci samozřejmě měla: bolely ji klouby, chodila s hůlkou, srdce občas vyvádělo, špatně viděla.
Právě o babičce, o jejím bytě, teď rodiče mluvili.
„V této situaci vidím jediné východisko – vzít maminku k nám a její byt dát Lídě s Petrem,“ naléhala matka.
„Říkala jsi, že tvoje máma má složitou povahu. Zvládnete spolu bydlet? A pak, není jisté, jestli by tvoje máma chtěla k nám,“ vyslovil otec své pochyby.
„Moje máma Lídu zbožňuje, bude souhlasit,“ řekla matka sebevědomě.
„Tvoje máma, tvoje starost,“ řekl otec zamyšleně.
„Co tady řešit? Je stará, nemocná… S námi by se měla lépe. A jestli to nepůjde, zařídíme jí domov důchodců. A co? Moje známá tam dala svoji matku a nemůže si to vynachválit. Podmínky jsou slušné, bydlí v samostatném pokoji, oběd a večeře v pravidelný čas, lékaři po ruce, procházky v krásném parku,“ nadšeně chválila matka.
„No… nevím,“ protáhl otec. „Co si o nás pomyslí? Že jsme se zbavili matky? Možná bychom opravdu měli počkat se svatbou? Není to pěkné…“
Lídě se ten rozhovor vůbec nelíbil. Skříply židle na dlaždičkách a dívka se po špičkách proklouzla do svého pokoje. Matčin návrh o domově důchodců jí nešel z hlavy. Babičku milovala, často k ní jezdila, zůstávala i na noc. A teď z toho vychází, že ji Lída vyhání z vlastního bytu? Otec má pravdu, takhle to nejde.
Lída se cítila jako zrádce. Rozhodla se, že si s Petrem promluví znovu.
„Souhlasím s tebou. Proč vůbec něco vymýšlet? Ať si babička žije ve svém bytě, my si pronajmeme. Zvládneme to. Ale svatbu neodkládáme.“ Petr Lídu objal a políbil. „Poprosím tátu, jestli by mi nesehnal nějakou brigádu na stavbě. Za rok začneš pracovat. Vůbec nevidím žádný problém.“
Otázka zůstala otevřená.
Druhý den jela Lída k babičce. V bytě byl nepořádek, všude stály krabice, věci se válely v hromadách na podlaze.
„Babi, rozhodla ses přebrat věci, nebo něco hledáš?“ podivila se Lída a rozhlížela se po pokoji.
„Zbavuju se všeho zbytečného. Pojď dál. Přišla jsi včas, pomůžeš mi. Rozhodla jsem se přestěhovat do domova důchodců. Už jsem volala, řekli mi, jaké doklady potřebuju…“
„To tě mamka ukecala?“ zeptala se Lída rozhořčeně.
„Ne, já sama. Tvoje máma mě zve k sobě, ale já nechci. Špatně spím, v noci blouzdím po bytě, chrápu. Proto jsem se rozhodla pro domov důchodců. Nejsem mladší, a tam mě nakrmí, dají injekci, když je potřeba. Je to moje uvědomělé rozhodnutí.“
„Ne, babi, já nesouhlasím. Péťa si pronajme byt, nemusíš nikam,“ bránila se Lída.
„Nedělám to kvůli vám, sama jsem se tak rozhodla. Tady přebírám věci, koukám, co si vzít s sebou a co vyhodit. Nashromáždila jsem krámy, není kam dýchat. Radši vytáhni z půdních prostor krabice, podíváme se, co v nich je. Sama je nedosáhnu.“
Lída přistrčila ke skříni židli, vylezla na ni a vytáhla z půdních prostor krabice. Babička otevřela jednu a vytáhla kazetu.
„Podívej, já ji tak dlouho hledala. To je pro tebe.“ Podala kazetu vnučce. V ní ležely skromné babiččiny šperky: zlaté a stříbrné prstýnky, korálky, brože. Lída si prohlížela ozdoby, stříbrné náušnice hned zkusila.
„A čí je tohle?“ vytáhla z kazety tenký snubní prstýnek.
„Můj,“ řekla babička a na prstýnku se zadržel její pohled.
„Tvůj máš na prstu,“ poznamenala Lída.
„I tohle je můj.“ Babička vzala Lídě prstýnek z ruky.
„Babi, tys mě vždycky učila, že lhát se nemá. Jaké to máš přede mnou tajnosti?“ urazila se Lída.
„Nelžu, ale jsou věci, o kterých je lepší nemluvit.“
„Proč? S tím prstýnkem je spojeno nějaké tajemství, že? Pověz,“ naléhala dívka.
„Není co povídat,“ stiskla babička rty. „Co je v dalších krabicích?“
Lída otevřela krabici od bot. Byly v ní zažloutlé dopisy, dokumenty, staré fotografie.
„Babi, a kdo je tohle?“ Lída si prohlížela ne moc kvalitní snímek mladého muže ve vojenské uniformě.
Babička vzala vnučce fotografii. Drobně se jí třásly prsty.
„Babi, je ti dobře?“ zeptala se Lída starostlivě.
„To je tvůj dědeček,“ řekla najednou babička.
„Jak to? Na dědečka se vůbec nepodobá.“
„To je tvůj skutečný dědeček,“ opakovala babička pevně. „Věděla jsem, že jednou všechno vyjde najevo. Tajemství nežije věčně. Řeknu ti to, ale slib, že budeš mlčet a nikomu nic neřekneš, ani svému Petrovi, zejména matce.“
„Zaujala jsi mě. Miluju tajemství. Slibuju, že ani živé duši neprozradím tvoje tajemství.“ Lída dala prsty k ústům, jako by si je zavírala na zip. Když ale uviděla babiččin vyčítavý pohled, zarazila se a zvážněla.
„Ani jedné duši,“ opakovala babička.
Po krátké odmlce začala vyprávět.
„Když jsem byla mladá, byla jsem hezká jako ty.“
„Tys hezká i teď,“ řekla hned Lída.
„Nepřerušuj. Právě že nic. Žili jsme na vesnici. Měli jsme u matky tři. Starší sestra už byla vdaná, bydlela v sousední vsi. Já byla prostřední, a ještě jsem měla mladšího bratra.
Bylo mi tehdy sedmnáct, bratrovi jedenáct. Po válce zůstalo v zemi hodně munice. Když Němci odcházeli, zamínovali pole a cesty. Bratr s klukama prohledávali pole a hledali nábojnice, samopaly, všelijaké válečné trofeje. Jednou šlápl na minu a vybuchl.
Přijeli tehdy vojáci odminovat pole. Jeden byl moc hezký, zašel s matkou do domu. Jak jsem ho uviděla, zamilovala jsem se. Pak odjeli. Myslela jsem, že ho už nikdy neuvidím. Ale on se za měsíc vrátil. Pro mě. Matka mě s ním nechtěla pustit, ale já ji přemluvila.
Odvezl mě do města, do vojenské jednotky, kde sloužil. Hned jsme se vzali. Bydleli jsme v jeho malém pokoji na ubytovně. Postel strašně skřípěla pružinami. Jak jsme spolu byli šťastní. Nikdy jsem nikoho tak nemilovala jako jeho…“ Babiččin pohled se zatoulal, jako by byla tam, na té ubytovně, ve své minulosti. Lída čekala, nepřerušovala a nepopoháněla.
„Jirka dostal týdenní dovolenou a jeli jsme k moři. Měl tam tetu, bydlela hned na břehu. Mohla jsem hodiny koukat na nekonečné moře, poslouchat šumění vln. Jenomže naše štěstí bylo příliš krátké.
Vrátili jsme se do jednotky a za dva dny Jirka zase odjel do oblasti odminovávat. Měl kamaráda, Štěpána. Ten mi přinesl hroznou zprávu, že Jirka vybuchl. Ani co by pohřbili.
Týden jsem ležela v horečkách. Chtěla jsem zpátky k matce na vesnici, ale pak jsem zjistila, že čekám dítě. Ve vojenské jednotce jsem nemohla zůstat. A kam jít? Štěpán mi tedy nabídl, že si mě vezme. Měl mě moc rád. Řekl, že tak můžu zůstat na ubytovně, bude to se mnou lehčí, i dítě potřebuje otce. Já ale nechtěla, bránila jsem se, milovala jsem Jirku. Upřímně jsem Štěpánovi řekla, že ho nejspíš nebudu moct milovat. On neustoupil, řekl, že ví, že svatba je formální.
Tak jsem si Štěpána vzala. Pro všechny jsme byli muž a žena, ale on nocoval u sebe. Pak jsem porodila tvoji matku. Zapsal si ji na sebe, miloval ji, vychoval jako vlastní. Potom jsme začali žít jako muž a žena, ale společné děti jsme neměli. Byla jsem Štěpánovi věrná žena, ale nikdy jsem ho nedokázala milovat. Myslím, že Jirka se na mě nezlobí.“ Babička se odmlčela.
„Dodnes si pamatuju vůni moře. Už jsme se tam nikdy nepodívali. Štěpán říkal, že až půjde do výslužby, pojedeme. Zemřel ale za rok.“ Babička si povzdechla.
Příběh Lídu hluboce zasáhl.
„Petře, pojeďme s babičkou k moři, k Jaderskému moři,“ řekla ženichovi.
„Lído, peněz máme tak tak. Šetříme na svatbu. Jaké moře? A navíc cesta je drahá.“
„Nemusíme do města, jenom na pláž.“
„Babička tu cestu neustojí. Co s ní tam budeme dělat? Já chci být s tebou, sami,“ bránil se Petr.
„Pojeďu s ní sama, když nechceš. Když se přestěhuje do domova důchodců, už nikdy k moři nepojede.“
S Petrem se pohádali. Lída se rozhodla koupit letenky. Vlakem je to dlouhé a únavné, a lístky jsou těžko k sehnání. Babička nikdy nelétala, ale nebála se, řekla, že v jejím věku je hloupé se něčeho bát. Let statečně přestála.
Jakmile se ubytovaly v penzionu, babička se chystala na pláž.
„Babi, nedáme si chvíli pauzu po cestě?“ znepokojila se Lída.
„Nejsem unavená. Jsme tu jen na týden, odpočinu si doma.“
Babička stála na břehu v bavlněných šatech, slaměném klobouku a dívala se na moře. Její pohled se zase zatoulal. Zdálo se, že se dokonce narovnala, omládla. Lída jí nerušila, ustoupila stranou. Co babička viděla, nebo jestli vůbec něco viděla, a možná jen vzpomínala, to nevěděla.
„Babi, půjdeme?“ dotkla se jí nakonec Lída.
Babička se vrátila z minulosti a usmála se na vnučku.
Druhý den po snídani šly znovu k moři. Lída se opalovala a koupala, babička seděla pod slunečníkem a dívala se na moře. Třetí den ráno se Lída probudila a babičku v pokoji nenašla. Zeptala se na recepci.
„Starší paní odešla k moři,“ odpověděla.
Lída našla babičku na břehu.
„Babi, proč jsi na mě nepočkala?“ zeptala se uraženě.
„Zdál se mi Jirka. Tolik let se mi nezdál, a teď… Mám pocit, že je tady taky. Chtěla jsem být s ním sama. Děkuju ti, že jsi mě sem přivezla.“ Babičce se v očích leskly slzy.
„Ahoj,“ ozvalo se vedle ní a Lída uviděla Petra.
„Ty?“
„Já. Rozhodl jsem se přijet. Promiň, měl jsem pravdu. Bez tebe to nejde.“
Vraceli se do penzionu už ve třech.
„Babička nemusí do žádného domova důchodců,“ řekl jednou večer Petr. „Počkám rok, souhlasím.“
„Těžko změní názor.“ Lídě se za ty pár dní po Petrovi stýskalo. Už sama nechtěla svatbu odkládat.
„Přemluvím ji,“ slíbil Petr.
A přemluvil. Pravda, babička si dala podmínku, že Lída s Petrem budou bydlet u ní. Ale i tady Petr dokázal babičku přemluvit, aby od té myšlenky upustila.
„Jsme mladí, hluční, budeme vám překážet. Na oplátku slibuju, že vás budeme často navštěvovat, klidně každý den, až vám z nás bude zle.“
Svatba se konala na konci srpna. Lída s Petrem často navštěvovali babičku. Navíc si pronajali byt kousek od ní. Pokaždé, když přišli, babička uvařila něco dobrého a s napětím čekala, jestli Petr ochutná. On nešetřil komplimenty a babička se radostně začervenala jako děvče.
Vůbec měli s Petrem nějaký zvláštní vztah. Možná kvůli jménu, nebo k sobě prostě cítili sympatie.
Babiččino tajemství Lída zachovala, nikomu nic neřekla, ani Petrovi.
Příští rok plánovali zase jet k moři, všichni tři…
Lída si uvědomila, že skutečná láska není jen o vlastním štěstí, ale i o tom, jak se umíme postarat o ty, které milujeme, a že některá tajemství mají svou cenu, ale nesmí nás oddělit od těch, na nichž nám záleží.
