Líba stála za dveřmi kuchyně a napjatě poslouchala, o čem si rodiče povídají. A povídali si o ní – vlastně o ní a o Markovi.
Svatba byla v jednání už dlouho. Mladí spolu chodili třetí rok a měli se rádi. Se svatbou bylo všechno jasné, hlavní otázka zněla, kde po svatbě budou bydlet. Obě rodiny byly průměrné, peníze do oken netloukly, žily v panelákových bytech 2+1.
S rodiči bydlet nechtěli a ani rodiče si nemysleli, že by se měl manželský život začínat u nich. Líbě zbýval ještě rok studia na vysoké, Marek už pracoval, ale kdyby si pronajali byt, půlka jeho platu by šla na nájem. Rodiče by samozřejmě pomohli, ale Líba si říkala: proč všechny stresovat, když se dá rok počkat, až začne vydělávat i ona? Jenže ženich čekat nechtěl, byl ochotný platit nájem, jen aby byli spolu.
Líba měla babičku, která bydlela ve vlastním bytě. Bylo jí dvaaosmdesát, ale stařenkou se jmenovat nedalo. Držela se, byla při smyslech a obešla se bez cizí pomoci. Chronické potíže samozřejmě měla: bolely ji klouby, chodila s hůlkou, srdce občas zlobilo, viděla špatně.
A právě o babiččině bytě si teď rodiče povídali.
„V téhle situaci vidím jediné řešení – vzít maminku k nám a její byt dát Líbě s Markem,“ trvala na svém máma.
„Ale říkala jsi, že tvoje máma má složitou povahu. Bude vám spolu dobře? A není jasné, jestli vůbec bude chtít k nám,“ pochyboval táta.
„Moje máma Líbu zbožňuje, bude souhlasit,“ prohlásila máma sebevědomě.
„Tvoje máma – tvoje starost,“ řekl táta zamyšleně.
„Co řešit? Je jí hodně, má nemoci… U nás by se měla líp. A kdybychom spolu nevycházeli, dáme ji do domova důchodců. Co? Moje známá tam dala svou matku a nemůže si vynachválit. Podmínky jsou slušné, má vlastní pokoj, obědy a večeře v pravidelných časech, lékaři po ruce, procházky v krásném parku,“ nadšeně vychvalovala máma.
„No… nevím,“ protáhl táta. „Co si o nás pomyslí? Že jsme se zbavili matky? Možná bychom opravdu měli se svatbou počkat? Není to hezké…“
Líbě se ten rozhovor vůbec nelíbil. Židle zavrzala na dlaždičkách a ona po špičkách proklouzla do svého pokoje. Mámino nadšení pro domov důchodců jí nešlo z hlavy. Babičku milovala, často k ní jezdila, i přespávala u ní. A teď to vypadalo, že ji Líba vyhání z vlastního bytu? Táta měl pravdu – takhle to nešlo.
Líba se cítila jako zrádkyně. Rozhodla se, že si promluví ještě jednou s Markem.
„Souhlasím s tebou. Proč vůbec něco vymýšlet? Ať babička bydlí ve svém bytě, my si pronajmeme. Zvládneme to. Ale svatbu neodkládejme.“ Marek Líbu objal a políbil. „Poprosím tátu, ať mi dá nějakou brigádu na stavbě. Za rok začneš pracovat. Nevidím v tom žádný problém.“
Otázka zůstala otevřená.
Druhý den jela Líba k babičce. U ní byl nepořádek, všude krabice, věci válející se na podlaze.
„Babi, ty si třídíš věci nebo něco hledáš?“ podivila se Líba a rozhlédla se.
„Zbavuju se všeho nepotřebného. Pojď dál. Přišla jsi akorát, pomůžeš mi. Rozhodla jsem se přestěhovat do domova důchodců. Už jsem tam volala, řekli mi, co potřebuju za dokumenty…“
„To tě mamka přemluvila?“ zeptala se Líba rozhořčeně.
„Ne, sama. Tvoje matka mě zve k sobě, ale já nechci. Špatně spím, v noci bloumám po bytě, chrápu. Proto jsem se rozhodla. Nestárnu, tam mě nakrmí, píchají injekce, když je potřeba. Je to moje vědomé rozhodnutí.“
„Ne, babi, já nesouhlasím. Marek si pronajme byt, nikam se stěhovat nemusíš,“ znovu se ozvala Líba.
„Já to nedělám kvůli vám, rozhodla jsem se sama. Třídím věci, koukám, co si vzít s sebou a co vyhodit. Nahromadila jsem tolik krámů, že se tu ani nedá dýchat. Vytáhni radši krabice z půdní skříně, podíváme se, co v nich je. Sama na ně nedosáhnu.“
Líba přistrčila ke skříni židli, vylezla na ni a vytáhla krabice. Babička jednu otevřela a vytáhla kazetu.
„Podívej, já ji tolik hledala. Tohle je pro tebe.“ Podala kazetu vnučce. Byly v ní skromné babiččiny šperky: zlaté a stříbrné prstýnky, korále, brože. Líba v nich přebírala a stříbrné náušnice si hned vyzkoušela.
„A čí je tohle?“ vytáhla z kazety tenký snubní prstýnek.
„Můj,“ řekla babička a na chvíli se na prstýnek zadívala.
„Tvůj máš na prstu,“ poznamenala Líba.
„A tenhle je taky můj.“ Babička vzala Líbě prstýnek z ruky.
„Babi, tys mě vždycky učila, že lhát se nemá. Proč přede mnou tajíš?“ urazila se Líba.
„Nelžu, ale jsou věci, o kterých je lepší nemluvit.“
„Proč? Je s tímhle prstýnkem spojená nějaká záhada, že? Pověz mi to,“ naléhala dívka.
„Není co povídat,“ našpulila babička pusu. „Co je v těch dalších krabicích?“
Líba otevřela krabici od bot. Ležely v ní zažloutlé dopisy, dokumenty a staré fotky.
„Babi, a kdo je tenhle?“ Líba si prohlížela nekvalitní snímek mladého muže ve vojenské uniformě.
Babička vzala fotku do ruky. V prstech se jí jemně chvěla.
„Babi, je ti dobře?“ zeptala se Líba starostlivě.
„Tohle je tvůj dědeček,“ řekla babička.
„Jak to? Na dědečka vůbec nevypadá.“
„Tohle je tvůj pravý děda,“ opakovala babička důrazně. „Věděla jsem, že se to jednou provalí. Tajemství nežijí věčně. Řeknu ti to, jen když slíbíš, že budeš mlčet a nikomu to neřekneš, ani tvému Markovi, zvlášť ne matce.“
„Zaujala jsi mě. Miluju tajemství. Slibuju, že ani živé duši to neprozradím.“ Líba dala prsty k ústům, jako by si je zavírala na zip. Když ale narazila na babiččin vyčítavý pohled, zarazila se a zvážněla.
„Ani jedné duši,“ opakovala babička.
Po krátké pauze začala vyprávět.
„V mládí jsem byla hezká, jako ty.“
„Dneska taky nejsi ošklivá,“ řekla hned Líba.
„Neskač do řeči. Právě že ošklivá jsem nebyla. Žily jsme na vesnici. U matky nás bylo tři. Starší sestra už byla vdaná, bydlela v sousední vesnici. Já jsem byla prostřední, ještě jsem měla mladšího bratra.
Bylo mi tehdy sedmnáct, bratrovi jedenáct. Po válce zůstalo v zemi hodně granátů. Když Němci odcházeli, zaminali za sebou pole a cesty. Bratr s klukama prohledávali pole a hledali nábojnice, samopaly, všelijaké válečné trofeje. Jednoho dne šlápl na minu a vybuchla.
Přijeli tehdy vojáci, aby pole odminovali. Jeden byl moc hezký, přišel k nám s matkou. Jak jsem ho uviděla, zamilovala jsem se. Pak odjeli. Myslela jsem, že už ho nikdy neuvidím. Ale on se za měsíc vrátil. Pro mě. Matka mě s ním nechtěla pustit, ale já ji přemluvila.
Odvezl mě do města, do vojenské posádky, kde sloužil. Vzali jsme se hned. Bydleli jsme v jeho malém pokoji na ubytovně. Postel strašně skřípěla pružinami. Byli jsme tehdy tak šťastní. Nikdy jsem nikoho nemilovala víc než jeho…“ Babiččin pohled se zamlžil, jako by byla tam, na té ubytovně, ve své minulosti. Líba čekala, nepřerušovala ji ani nespěchala.
„Marek dostal týdenní dovolenou a jeli jsme k moři. Měl tam tetu, její dům stál přímo na břehu. Uměla jsem se dívat na nekonečné moře celé hodiny, poslouchat šumění vln. Jenomže naše štěstí bylo příliš krátké.
Vrátili jsme se do posádky a za dva dny Marek zase odjel na odminování. Měl kamaráda, Štěpána. Ten mi přinesl hroznou zprávu, že Marek vybuchl. Ani nebylo co pohřbít.
Týden jsem ležela v horečkách. Chtěla jsem se vrátit k matce na vesnici, ale pak jsem zjistila, že čekám dítě. V posádce jsem taky nemohla zůstat. Kam jít? Štěpán mi tehdy nabídl, že si mě vezme. Měl mě moc rád. Říkal, že tak zůstanu na ubytovně, bude to se mnou snazší a dítě potřebuje otce. Já nechtěla, bránila jsem se, milovala jsem Marka. Upřímně jsem Štěpánovi řekla, že ho asi nebudu moct milovat. Neustoupil, říkal, že ví, že manželství je formální záležitost.
A tak jsem si Štěpána vzala. Všem jsme byli muž a žena, ale on spával u sebe. Pak se narodila tvoje máma. On si ji zapsal jako vlastní, miloval ji, vychoval ji jako svou. Později jsme začali žít jako manželé, ale společné děti jsme neměli. Byla jsem Štěpánovi věrná, ale milovat ho jsem nedokázala. Myslím, že Marek se na mě nezlobí.“ Babička se odmlčela.
„Dodnes si pamatuji vůni moře. Už jsme se tam nikdy nepodívali. Štěpán říkal, že až půjde do důchodu, pojedeme. Ale zemřel o rok dřív.“ Babička si povzdechla.
Příběh se Líbě vryl do duše.
„Marku, povezeme babičku k moři, do Chorvatska,“ řekla snoubenci.
„Líbo, peníze jsou tak tak. Na svatbu jsme našetřili. Jaké Chorvatsko? A navíc ta cesta…“
„Nepojedeme do velkoměsta, jen k moři na pláž.“
„Ale babička tu cestu nezvládne. Co tam s ní budeme dělat? Já chci být s tebou, sami,“ bránil se Marek.
„Pojedu s ní sama, jestli nechceš. Když se přestěhuje do domova důchodců, už nikdy k moři nepojede.“
Pohádali se. Líba se rozhodla koupit letenky. Letadlem je to kratší a méně únavné, a vlakem stejně nebyly místa. Babička nikdy nelétala, ale nebála se, řekla, že v jejím věku je hloupé bát se čehokoli. Let přečkala statečně.
Jenomže sotva se ubytovaly v penzionu, babička už se chystala k moři.
„Babi, neodpočineme si nejdřív z cesty?“ znepokojila se Líba.
„Nejsem unavená. Jsme tu jen na týden, odpočinu si doma.“
Babička stála na břehu v dlouhých květovaných šatech a slaměném klobouku a dívala se na moře. Její pohled se znovu zamlžil. Vypadala, jako by se i narovnala, omládla. Líba jí nechtěla rušit, odstoupila stranou. Co babička viděla, jestli vůbec něco viděla, nebo jen vzpomínala, to nevěděla.
„Babi, půjdeme?“ dotkla se jí nakonec Líba.
Babička se vrátila z minulosti a usmála se na vnučku.
Druhý den po snídani šly znovu k moři. Líba se opalovala a koupala, babička seděla pod slunečníkem a dívala se na moře. Třetí den ráno se Líba probudila a babičku v pokoji nenašla. Zeptala se recepční.
„Starší dáma šla k moři,“ odpověděla.
Líba našla babičku na břehu.
„Babi, proč jsi na mě nepočkala?“ zeptala se uraženě.
„Zdál se mi Marek. Tolik let se mi nezdál, a teď… Mám pocit, že je tady taky. Chtěla jsem s ním být chvíli sama. Děkuju, že jsi mě sem přivezla,“ babičce se leskly slzy v očích.
„Ahoj,“ ozvalo se vedle a Líba uviděla Marka.
„Ty?“
„Já. Rozhodl jsem se přijet. Promiň, neměl jsem pravdu. Nemůžu bez tebe být.“
Zpátky do penzionu šli už ve třech.
„Babička nemusí do žádného domova,“ řekl jednou večer Marek. „Jsem ochotný rok počkat.“
„Stejně si asi nenechá říct.“ Líbě se po Markovi za těch pár dní stýskalo. A vlastně už taky nechtěla svatbu odkládat.
„Já ji přemluvím,“ slíbil Marek.
A přemluvil. Jenomže babička si postavila podmínku, aby s ní mladí bydleli. Ale ani tady Marek nepochodil, přemluvil ji, aby od nápadu upustila.
„My jsme mladí, hluční, budeme vám překážet. Zato slibuju, že vás budeme navštěvovat často, klidně každý den – ještě se vám omrzíme.“
Svatbu měli koncem srpna. Líba s Markem často jezdili k babičce. Navíc si pronajali byt kousek od ní. Pokaždé na ně babička čekala s nějakou dobrotou a se zatajeným dechem čekala, až Marek ochutná. Ten nešetřil komplimenty a babička se radostně červenala jako dívka.
Měli spolu vlastně zvláštní vztah. Možná kvůli jménu, možná si prostě padli do oka.
Babiččino tajemství si Líba nechala pro sebe, nikomu ho neřekla, ani Markovi.
Na příští rok plánovali výlet k moři znovu – ve třech…
