Ten příběh se udál před lety, ale vzpomínka na něj zůstává živá jako včera.
„Miláčku, dnes zajdu k Vendule,“ řekla Anežka při úpravě vlasů před zrcadlem. „Už jsme se dlouho neviděly.“
„Samozřejmě,“ přikývl Jakub. „Pěkně si to užij.“
Anežka odešla a v domě zavládlo obvyklé ticho. Jakub, potěšený vzácnou chvílí klidu, usedl k pořitači. Brzy jej však vyrušil telefon.
„Ahoj, kamaráde!“ rozlehl se hlas Stanislava, jeho starého přítele. „Přijedu za tebou! Manželka není doma, ne? Mimochodem, právě jsem ji viděl u své kanceláře…“
Jakub ztuhl s telefonem v ruce. Mechanicky se zeptal:
„U kanceláře? Jsi si jistý? Vždyť šla k Vendule.“
„Viděl jsem ji na vlastní oči,“ potvrdil Stanislav. „Vycházela z klenotnictví s nějakou taškou. Nasedla do auta a odjela. Svojí Anežku bych si s nikým nespletl.“
Jakub ucítil, jak se mu na hrudi usazuje těžký kámen. Anežce bezvýhradně věřil. Za pět let manželství se nikdy vážně nehádali a jejich vztah byl příkladem pro ostatní. Ale teď…
Když Stanislav přijel, Jakub stále přemílal slova v hlavě.
„Tak co, začneme?“ postavil Stanislav na stůl tašku s pivem.
„Požkej… Opravdu to byla Anežka?“ naléhal Jakub.
„Určitě. Vypadala šťastně, s taškou… Koupila nějaký dárek? Ty jsi ji obdaroval?“
„Ne,“ zachraptěl Jakub.
V hlavě se mu míhaly myšlenky. „Má snad někoho jiného?“ Rozhodl se zavolat Anežce.
„Ahoj, zlato. Kde máme ty velké sklenice? Přijel Standa a já je nemůžu najít,“ předstíral veselý tón.
„Ve skříni vpravo,“ odpověděla Anežka. „Zrovna s Vendulkou zkoušíme její nákupy. Všechno je v pořádku.“
Z telefonu se ozval i Vendulin hlas, což jeho slova potvrzovalo.
Jakub si s úlevou oddechl. Stanislav se asi spletl.
Anežka se vrátila domů pozdě v noci. Voněla parfémem a něčím novým – sotva postřehnutelnou vůní čerstvého nákupu.
„Jak jste si to užily?“ zeptal se Jakub.
„Báječně,“ usmála se Anežka a políbila ho na tvář. „Zkoušely jsme její nové věci. Zvala mě ještě do klubu, ale bez tebe jsem nešla.“
Jakubovi se na srdci ulevilo. Rozhodl se, že už si nebude dělat zbytečné starosti.
Ráno Jakub jako vždy připravil snídani. Půl roku už nepracoval, hledal správné místo – a těšil Anežku malými pozornostmi. Podal jí snídani do postele a hrdě pozoroval její úsměv.
Ale pak Anežka, poděkovavší mu, náhle dodala:
„Ty bys ale přece jen nějakou práci našel… Nemůžeš přece jen sedět na mém krku navždy.“
Slova ho zasáhla jako nůž. Chtěl odpovědět, ale v tom okamžiku jeho pohled padl na její krk – třpytil se tam drobný přívěsek ve tvaru srdce, který předtím neměla.
„Odkud ten šperk?“ zeptal se chraplavě.
„Dárek,“ odpověděla Anežka lehce. „Koupila jsem si ho sama. Z prémie.“
Pochybnosti však už v Jakubovi zakořenily. A přes všechna ujišťování mu v hlavě zněla jediná myšlenka: „Má někoho jiného.“
Ten den strávil zuřivým hledáním práce na internetu. Zapotřebí bylo najít místo okamžitě, za každou cenu.
O pár hodin později seděl Jakub na pohovoru. A za dva dny už stál na novém místě – ve firmě, která vyráběla okna. Plat byl průměrný, ale stabilní.
„Teď už bude všechno jinak,“ slíbil si.
O týden později večer připravil Anežce překvapení – upekl kuře v rukávu a prostřel stůl.
Když se Anežka vrátila, překvapeně zvedla obočí:
„Svátek?“
„Zítra dostanu první výplatu,“ řekl Jakub hrdě. „Je čas to oslavit.“
Anežka se rozpačitě usmála. Hluboko uvnitř ji zabolil pocit viny. Vždyť plán s přívěskem byla její malá lest…
Následující den Anežka zavolala matce:
„Mami, povedlo se! Sehnal si práci! Pracuje, nosí mě na rukou. A ten přívěsek…“ zasmála se. „Stačil jen jeden malý šperk, aby se probral.“
V tu chvíli Anežka hleděla na Jakuba, který po práci spal, a uvědomila si: někdy je malá provokace ten nejlepší způsob, jak připomenout skutečné city.
