Na jaře se všechno změnilo…
Nečekal jsem to, už dávno jsem se vzdal naděje, že by něco mohlo otřást bažinou, ve které jsem žil šestnáct let.
Ve dvaadvaceti jsem si vzala lásku svého života – Frank byl celý můj svět. Šíleně mě přitahoval, tak moc, že jsem milovala i jeho výstřednosti.
Jako třeba to, že mě uprostřed zimy budil tím, že otevřel okno dokořán a přetáhl přes mě teplou peřinu.
Představování mě svým přátelům a kolegům, kvůli kterému jsem se točila, jako by tam byl neviditelný pylon.
Rozhodoval za mě – o mé práci, o našich dovolených, o vztahu mezi mnou a jeho matkou, o dívkách, se kterými jsem chodila a na které jsem musela zapomenout… Moje láska k tomuto muži byla nejoslnivější.
Zpočátku jsem si myslela, že dítě může všechno zachránit – nás, naši lásku i rodinu. Ale Franěk to vzdal velmi brzy.
Nechal mě samotnou s mými obavami, příběhy lidí a doktorovou odyseou.
Příliš se tím nezabýval – měl děti z prvního manželství, takže moje neschopnost otěhotnět pro něj byla skutečnou úlevou. Měl však volné ruce, aby mě hnětl jako těsto a dělal si se mnou, co chtěl.
Nevím, kdy, jak a proč jsem mu dovolila, aby všechnu vinu svalil na mě, od toho, že z jídla, které jsem vařila, měl vředy, až po to, že chtěl další vášnivou ženu a milenku, ne rozmazlenou manželku, která se nemůže stát matkou.
Přesto měl v tom druhém pravdu.
Ačkoli k tomu nebyly žádné zdravotní důvody, přes veškerou snahu jsem nemohla otěhotnět.
Čím víc času ubíhalo, tím víc jsem to vzdávala. Od všech jsem se izolovala.
Uzavřela jsem se do sebe.
Stala jsem se ošklivým stínem dívky, kterou jsem bývala.
A vydržela jsem to – posměšky, křik, nadávky. Franek mi neustále opakoval, že pokud s ním nebudu, můj život skončí. Vždyť přece bydlím v jeho bytě!
Vydělává spoustu peněz, můj skromný plat nestačí jen na elektřinu pro klimatizaci v zimě i v létě.
Jsem tak zaseklá, že si bez něj nemůžu koupit ani zeleninu na salát, natož abych se oblékala jako žena, se kterou by mohl chodit po centru města.
Při těch vzácných příležitostech, kdy jsem vybuchla vzteky a řekla mu, že nesnesu nadávky a urážky, že nejsem zvyklá, aby po mně šlapal, a že mám něco, za co by si mě měl vážit, se mi vysmíval do očí a křičel: „Kdo? Ty?“ Byl jsem hloupější než puberťák. A protivnější mrcha než sídlištní nemehlo.
Mizernější než kterákoli opuštěná žena…..
Vím, proč se tak chovala – protože neměla za kým jít a komu si stěžovat. Vypěstovala si pověst hloupé a rezignované ženy.
A co víc – odsouzená k záhubě, žena bez východiska a bez záchrany.
V březnu se však všechno změnilo. Moje jediná kamarádka Sára pracovala v Řecku už několik let a na jaře se tam vrátila, protože její manžel vážně onemocněl.
Než ho mohli operovat, zemřel. Rozhodla se počkat, až mu bude čtyřicet, a odjet. Zůstala v jejich domě sama – její synové už dlouho žili v zahraničí. Začal jsem za ní chodit po práci, někdy jsem u ní zůstal i přes noc.
Franěk nejdřív fňukal, pak začal dělat skandály, nakonec mi otevřeně vyhrožoval – že mě odtud vytáhne za vlasy, že mě zamkne v domě, že bude požadovat rozvod…..
Jednou v noci mi Sára prostě řekla: „Hodně štěstí!“ A ještě téže noci jsme oba našli řešení – že se k ní po jejím odchodu nastěhuju.
Věděla jsem, že když nebudu platit nájem, vystačím si se svým platem. Od té doby tam bydlím.
Každé ráno, když se probudím, říkám: „Dobré ráno, Renny!“.
Dívám se přes balkon na Frankův byt a připomínám mu: „Vždycky je tu spása, zlato!“. Obléknu se, nalíčím se, srovnám si hlavu a jdu ven.
Svět už mě neděsí.
