Čtyři noci po sobě budila kočka Jendu přesně ve tři hodiny. Zamykal dveře, zlobil se, hledal na internetu uklidňující kapky pro zvířata. A stačilo jenom vstát a jít za ní do kuchyně.
První noc Jenda málem po kočce hodil polštář.
Na hodinách bylo právě tři. Nejtěžší, nejnenáviděnější noční hodina, kdy se člověk ještě pořádně nevyspal, ale už ho vytrhli ze spánku. A z toho je uvnitř hned sucho, zle a pichlavo.
Probudil ho jemný, ale vytrvalý dotek na tváři. Ne drápky – přímo tlapkou. Jako by ho nebyla kočka, ale kdosi trpělivě opakoval: vstaň. Prosím, vstaň.
Jenda otevřel oči a uviděl Micku.
Stála přímo u polštáře – tříbarevná, s natrženým levým uchem – a dívala se na něj tak, jak se umí dívat jen zvířata: přímo, bez rozpaků, bez zbytečných vysvětlování. Za vteřinu mu tlapka znovu dopadla na obličej.
– Ty jsi se zbláznila?.. – zamumlal chraplavě.
Micka tiše zamňoukala.
Ne hlasitě.
Ne žalostně.
Ale tak, jako by na tom krátkém zvuku opravdu něco záleželo.
Jenda se posadil na posteli – vzteklý, těžký, s tou okamžitou noční nenávistí ke všemu živému, co brání spánku. V pokoji byla tma. Jen pouliční lampa protínala strop matným žlutým pruhem. Za oknem stál listopad – vlhký, holý, bezesný. Radiátory se střídavě ohřívaly a chladly. Podlaha byla ledová.
Šel do kuchyně, nasypal granule do misky a naštvaně zabručel:
– Na, jez. A nech mě v noci aspoň normálně žít.
Micka přišla k misce, očichala granule, ale jíst nezačala.
Místo toho se otřela o jeho nohu, otočila se a zamířila do hloubi kuchyně. Zastavila se. Ohlédla se.
Jenda si toho už nevšiml.
Vrátil se do postele, zabalil se do peřiny a skoro okamžitě usnul, rozhodnutý, že se kočka prostě chová divně. Vždyť to zvířata mívají: jednou jim nechutná krmení, podruhé mají špatnou náladu, a možná na ně zrovna špatně svítí měsíc.
Ráno byla Micka jako obvykle.
Seděla na křesle, úhledně zastrčené tlapky. Potom přešla na parapet. Pak si lehla k topení. Tichá, klidná, až příliš klidná na tu, co ho v noci tak vytrvale budila.
Micka nebyla z těch koček, co trápí své pány.
Za dva roky u Jendy ani jednou neshodila vánoční stromek, v noci neřvala, nekradla jídlo ze stolu a nevisela na záclonách. Jedla spořádaně. Do kočičího záchodu chodila bez chyby. Spala ve svém křesle. Když něco potřebovala, prosila zdrženlivě, jako by chápala, že člověk má i tak dost starostí.
Právě proto si k ní Jenda asi přilnul.
Sebral ji na podzim, skoro náhodou. Šel večer vynést odpadky a u vchodu uviděl tříbarevnou kočku s natrženým uchem. Seděla na mokrém betonu. Nepobíhala, nemazlila se, neprosila. Jen seděla a dívala se kolem lidí tak, jako by dávno pochopila: prosit je k ničemu.
Jenda tehdy stál s pytlem v ruce, díval se na ni a najednou ucítil něco nepříjemně povědomého. Měla stejný výraz jako on sám poslední měsíce po rozvodu: už nic nečekáš, ale přesto nějak neodejdeš.
Vzal pytel zpátky do bytu a kočku vzal s sebou.
Jméno „Micka“ se neobjevilo hned. Nejdřív byla prostě kočka. Potom „ty jedna“. Potom „copak“. A jednou nasypal granule a najednou řekl:
– Micko, pojď.
Přišla.
A tak to zůstalo.
Po rozvodu se pro Jendu stalo ticho skoro největší hodnotou.
Nepochopil to hned. Nejdřív ho prázdný byt děsil. Potom ho začal léčit. Nikdo se nehádal. Nikdo nevyjasňoval vztahy. Nikdo nebouchal dveřmi a neříkal podrážděným hlasem:
– Ty mě zase neposloucháš.
Nemusel se omlouvat, vysvětlovat, slibovat, že se změní. Stačilo se vrátit domů, sundat si bundu, zapnout rychlovarnou konvici a mlčet.
Micka se do toho života dokonale hodila.
A proto, když ho druhou noc zase přišla budit, Jenda už nebyl zmatený. Rozzlobil se.
Tentokrát všechno předem zkontroloval. Granule v misce byly. Voda byla. Záchod čistý. Okno skoro zavřené. Micka se najedla, umyla se a uvelebila se v křesle. Nic nenasvědčovalo nočnímu divadlu.
Ale za chvíli Jendu probudilo skřípání.
Nejdřív ani nevěděl, co to je. Ležel, díval se do tmy, poslouchal. Pak mu to došlo: dveře do ložnice.
Micka škrábala zvenčí.
Drápy jely po starém dřevě metodicky, rovnoměrně, vytrvale. Jako by se nejen domáhala vstupu, ale snažila se dobouchat. Zvuk byl suchý, nepříjemný, dráždivý. Za pár vteřin se k němu přidalo mňoukání.
Ne hlasité.
Ne žalostné.
Zvláštní.
Jako by chtěla kočka něco říct, ale nevěděla jak.
Jenda si polohlasně zaklel, vstal, otevřel dveře, vypustil Micku na chodbu, zase si lehl, ale skoro hned pochopil, že tak neusne. Tak prostě zavřel dveře na západku.
Západka byla stará, ještě z doby, kdy v tom bytě bydleli jeho rodiče. Malá, železná, na dvou šroubech, trochu povolená, ale pevná. Jenda ji používal málokdy. Jen když se chtěl úplně odstřihnout od světa.
Zase si lehl.
Světlo z pouliční lampy kreslilo po stropě šikmý žlutý pruh. Někde v trubkách šuměl vzduch. V kuchyni lednice pokašlávala svým starým chrapotem. Obyčejné noční zvuky starého domu.
A najednou – zase skřípání.
Teď už za dveřmi.
Micka škrábala dřevo se stejnou zarputilou pravidelností. Pak zamňoukala. Ztichla. Zase zamňoukala. A tak skoro do čtyř do rána.
Jenda ležel s polštářem přes ucho a každou minutou se víc a víc zlobil. Připadalo mu, že si z něj kočka dělá legraci. Že se mu ten křehký noční klid rozpadá kvůli nějakému zvířecímu rozmaru, kterému nerozumí a rozumět nechce.
Ráno začalo špatně.
Budík zazvonil v sedm a Jendovi se zdálo, že vůbec nespal. V práci pil jednu kávu za druhou, zíval, mnul si spánky a v poledne vlezl na internet hledat odpověď.
„Kočka budí v noci, co dělat.“
Internet ochotně vysypal rady. Ignorovat. Koupit automatickou misku. Dávat uklidňující kapky. Před spaním si hrát. Vyloučit stres. Ukázat veterináři. Jedno fórum dokonce tvrdilo, že kočky takhle varují před „jemnohmotným světem“.
Jenda odfrkl a objednal uklidňující kapky.
Třetí noc Micka přišla zase přesně ve tři.
Jako podle plánu.
Nejdřív – jemný dotek tlapkou na tváři.
Potom, když dělal, že spí – tiché mňoukání u postele.
Pak, když stejně nevstal – škrábání za dveřmi.
Ale teď měla v hlase něco, z čeho bylo úzko víc než ze škrábání. Dva krátké zvuky. Pauza. Zase dva.
Jako by počítala vteřiny.
Nebo vysílala signál.
Jenda ležel a nehýbal se. V kuchyni tikaly hodiny. Za oknem se pohupovala lampa. Lino na chodbě tiše vrzalo pod kočičími tlapkami.
A někde v hloubi bytu – nebo se mu to jen zdálo? – bylo slyšet ještě něco. Velmi slabé. Téměř nerozeznatelné.
Prudce vstal, trhnutím otevřel dveře a skoro vykřikl:
– Dost!
Micka přitiskla uši.
Ale neustoupila.
Podívala se na něj zespoda dlouhým, klidným pohledem. A ten pohled zabral víc než jakékoliv žalostné mňoukání. Nebyla v něm kočičí náladovost. Byla tam zvláštní, skoro lidská vytrvalost. Jako by už mnohokrát opakovala to samé a ještě se nehodlala vzdát.
Pak se Micka otočila a šla do kuchyně.
Jenda zůstal stát ve dveřích.
Tehdy mu poprvé bylo skutečně úzko.
Ale stejně nešel.
Vrátil se do postele. Do rána už neusnul.
Druhý den venku před domem narazil na Lídu ze třetího patra. Stála jako obvykle ve flanelovém županu přes tepláky, s cigaretou v ruce a s tím věčným výrazem člověka, kterého už skoro nic nepřekvapí.
– Lído, – zavolal na ni Jenda. – Tvoje kočka tě někdy v noci budila?
Podívala se na něj přes brýle, potáhla z cigarety a vyfoukla dým stranou.
– Budila. A co?
– Moje mě třetí noc nenechá spát. Jednou tlapkou po obličeji, jednou škrábe, jednou mňouká. Všechno jsem zkontroloval: granule má, vodu má, záchod čistý.
Lída přimhouřila oči.
– Když kočka tři noci po sobě dělá to samé, tak na to má důvod.
– Jaký důvod?
– A tys to zjišťoval?
– Vždyť říkám, všechno jsem zkontroloval.
– Nebudu ti kontrolovat misku, – přerušila ho Lída. – Ale šel jsi za ní?
Jenda zmlkl.
Lída oklepala popel a ušklíbla se:
– Ony nejsou hloupé, Jendo. To my jsme hloupí. Když volá, nemáš hádat, ale jít.
Celý den se mu ta věta točila hlavou.
Ke čtvrté noci se připravil.
Nastavil si budík na tři čtvrtě na tři, ale probudil se dřív. Ležel ve tmě a poslouchal byt. Hodiny v kuchyni. Lednici. Lehké praskání topení.
A ještě jeden zvuk.
Úplně slabý.
Takový, který si snadno spleteš se skřípěním trubek, s větrem nebo s čímkoliv, když se ti nechce pořádně poslouchat.
Přesně ve tři vyskočila na postel Micka.
Přišla k polštáři.
Dotkla se tlapkou jeho tváře.
Jenda se hned posadil.
– Dobře, – řekl tiše. – Jdeme.
Micka seskočila z postele na podlahu a sebejistě šla dopředu, ani se neohlédla. Jako by přesně věděla: teď konečně půjde za ní.
Provedla Jendu chodbou, dál do kuchyně, kolem stolu, kolem židle – k topení pod oknem.
V tom rohu byla největší tma. Nazelenalé světélko mikrovlnky se tam sotva dostalo, a proto vypadaly trubky tlustší než ve dne a štěrbina mezi zdí a starou litinou hlubší a strašidelnější. Od okna táhl chlad: ventilační okénko zase zůstalo pootevřené.
Jenda si v duchu vynadal. Už týden kouřil u okna a pokaždé nechal škvíru „na chvilku“ a pak zapomněl zavřít. V noci se po podlaze válel ledový vzduch a tenká záclona se jemně pohybovala.
Micka se posadila na zem a upřela oči přímo na topení.
Jenda si dřepnul. Nejdřív nechápal, co by měl vidět. Prach pod parapetem. Rezavé úchytky. Stará trubka. Kus odchlípnuté lišty.
Nic zvláštního.
Ale pak se zpoza topení ozval zvuk.
Tence, skoro neživě. Tak slabě, že přes den by ho asi nešlo rozlišit: venku hučí auta, v domě bouchají dveře, u sousedů hraje televize, v kuchyni bublá rychlovarná konvice.
Ale v noci se celý dům jakoby propadne do ticha a i takový maličký zvuk se začne prodírat.
Jenda vytáhl telefon, rozsvítil baterku a posvítil do škvíry.
Nejdřív uviděl jen prach a chuchvalce starých pavučin. Potom něco malého, černého, slepeného.
Kotě.
Úplně maličké. Možná tří týdny, ne víc. Oči už mělo otevřené, ale dívalo se kalně, jako by skoro nechápalo, kde se ocitlo. Boky se mu jemně třásly. Tlapky mělo podtažené k břichu. Leželo na boku, sevřené mezi trubkou, zdí a těžkým topením tak nešikovně, jako by se tam nedostalo vlastní vůlí, ale spadlo a uvízlo.
Jenda posvítil výš, k parapetu, a teprve tehdy všechno pochopil.
Venku, přímo pod oknem, vedl úzký plechový přístřešek nad vchodem do vedlejšího obchodu. Z ulice na něj mohla vlézt dospělá kočka – po stromě, po výstupku, po nějaké římse.
A dál bylo pootevřené ventilační okénko. Štěrbina malá, ale pro malé kotě dostatečná. Kočka-matka nejspíš přenášela mláďata z místa na místo, zachraňovala je před zimou nebo před psy ze dvora, a jedno zanesla až sem. Nebo kotě samo vylezlo z nějakého úkrytu na přístřešku a vydalo se za pachem tepla. Od topení sálal horký vzduch a pro takovou drobnost to mohl být jediný srozumitelný ukazatel.
A pak se všechno stalo jednoduše a děsivě.
Protáhlo se ventilačním okénkem, sklouzlo z parapetu dolů, za topení – na místo, kde se dospělé zvíře ještě dokázalo otočit, ale takový drobek už ne. Štěrbina mezi zdí a radiátorem byla úzká, zaprášená, s trčícím kovovým úchytem a odchlípnutou lištou. Vlézt se tam dokázalo – vylekaně, čistě instinktivně, když ucítilo neznámý pach bytu. Ale ven už se nedostalo.
Zespodu mu překážela lišta. Z boku trubka. Shora visela těžká žebra topení. Pokaždé, když se kotě asi pokusilo ven, jen se hlouběji svezlo do rohu.
Jenda si to představil tak jasně, že ho nepříjemně sevřelo u srdce: malý, sotva živý chuchvalec tepla se dostal tam, kde to vonělo záchranou, a uvízl v pasti dva kroky od lidí.
Teď mu došlo i to druhé, proč kotě pištělo jen v noci.
Přes den byl v bytě ruch. Jenda chodil do práce, lednice hučela, za oknem jezdila auta, sousedi nahoře posouvali židle, na dvůr chodily děti. A kotě bylo moc slabé, prochladlé, hladové, nemohlo křičet pořád. Ztichlo, spalo, propadalo se do polobdělé letargie. Až k ránu, když dům ztichl a začalo být opravdu studené, probudilo se hladem a strachem.
Tehdy začalo dávat hlas.
Ne hlasitě – na hlasitý křik už nemělo sílu.
Tence.
Občas.
Skoro neslyšitelně.
A slyšet ho mohla jen Micka.
Nejspíš ho slyšela už první noc.
Kočky mají úplně jiný sluch. To, co člověku připadá jako šustění v trubkách nebo hra představivosti, pro ni bylo živé stvoření. Micka mu nejdřív nosila jídlo. Teď to Jenda viděl sám: v nejzazším rohu ležely usušené kousky kuřete. Takže tam tahala granule ze své misky. Možná po jednom kousku. Možná je strkala čumákem. Možná protlačovala tlapkou.
Nějak dokázala dostat jídlo tam, kam se sama úplně nevešla. A teprve když pochopila, že to nestačí, že kotě zesláblo tak, že skoro přestalo pištět, začala budit Jendu.
Jenda si opatrně lehl břichem na studenou podlahu a natáhl ruku do škvíry. Hned se to nepovedlo: překážela trubka, ostrý okraj úchytu ho škrábl na zápěstí. Musel se natáhnout bokem, skoro poslepu.
Prsty se konečně dotkly teplé, špinavé srsti a kotě sotva slyšitelně písklo.
– Tiše, tiše… – zašeptal Jenda, sám nevěděl proč.
Objimal miminko dlaní. Bylo skoro bez váhy, jako zmuchlaná rukavice. Jen teplé. Živé. A třáslo se.
Když Jenda konečně vytáhl kotě zpoza topení, ani se nepokusilo vyškubnout. Jen slabě pohnulo tlapkou a ztichlo, zabořené čumákem do jeho palce.
Micka hned přišla, očichala kotě a krátce, skoro neslyšně zamňoukala.
Jako by řekla:
– Konečně.
Jenda si sedl přímo na zem, opřel se zády o kuchyňskou linku a dlouho se díval na černý chuchvalec ve svých rukou. Micka mu skočila na klín, uvelebila se vedle kotěte, dotkla se ho čumákem – a poprvé za všechny ty noci se uvolnila. Dokonce přivřela oči.
A Jenda seděl a s bolestnou jasností chápal jednu velmi prostou věc: tak si zvykl žít ve svém mlčení, ve své oddělené, pečlivě zařízené tichosti, že se odnaučil hned odpovídat, když někdo vedle něj skutečně volá o pomoc.
Ráno odvezl kotě k veterináři.
Koupil mléčnou výživu, kapátko, ohřívací láhev, podložky. Vyslechl si všechny instrukce. Přikyvoval tak pozorně, jako snad nikdy nepřikyvoval ani v práci před šéfem.
Když se vrátil domů, ubytoval kotě v krabici s měkkým ručníkem u topení. Micka chvíli seděla vedle ostražitě, pak si lehla blíž, jako by předala Jendovi službu, ale stejně daleko neodešla.
Večer Jenda dlouho bloumal po bytě a nemohl si najít místo.
A pak najednou vzal telefon a zavolal matce.
Poprvé za tři měsíce.
Když zvedla telefon, na vteřinu se zarazil. Sám nečekal, že jí opravdu vytočí číslo.
– Mami, já tady… – začal a zmlkl.
Micka v tu chvíli vyskočila na stůl a položila tlapku vedle telefonu.
– Co se stalo, Jendo? – zeptala se hned matka.
– Nic, – řekl po odmlce. – Jen jsem chtěl vědět, jak se máš.
Na druhém konci viselo ticho.
Ne uražené.
Ne těžké.
Jen překvapené.
– Normálně, – řekla konečně matka. – A ty?
Jenda se podíval na krabici u topení. Na Micku. Na kuchyni, která se za jednu noc najednou stala úplně jinou.
– Taky… normálně, – odpověděl.
A poprvé po dlouhé době to „normálně“ nebyla lež.
Dveře do ložnice už nezamykal na západku.
Potom dokonce vyšrouboval šrouby a uklidil ji do šuplíku.
Od té doby dveře, pokud vůbec přivíral, tak je nechával napůl otevřené.
Protože teď už přesně věděl: když k tobě někdo v noci přijde a zarputile tě volá, není to vždycky jen o nepohodlí.
