Čtyři noci za sebou budí Šárka Honzu přesně ve tři ráno. Honza zamyká dveře, zlobí se, hledá na internetu uklidňující kapky pro zvířata. Přitom by stačilo, aby vstal a šel s ní do kuchyně.
První noc málem hodí po kočce polštář.
Jsou tři. Nejtěžší, nejnenáviděnější noční hodina, kdy se člověk ještě pořádně nevyspal a už je vytržený ze spánku. A z toho je uvnitř najednou sucho, zle a pichlavě.
Probudí se z toho, že se kdosi jemně, ale vytrvale dotýká jeho tváře. Ne drápky, ale přímo tlapkou. Jako by ho kočka nebudila, ale někdo trpělivě opakoval: vstaň. Prosím, vstaň.
Honza otevře oči a uvidí Šárku.
Stojí přímo u polštáře – tříbarevná, s natrženým levým uchem – a dívá se na něj tak, jak se umějí dívat jen zvířata: přímo, bez rozpaků, bez zbytečných vysvětlování. Za vteřinu mu zase lehne tlapka na tvář.
– Co to děláš? – zachraptěl.
Šárka tiše mňoukne.
Ne nahlas.
Ne žalostně.
Ale tak, jako by na tom krátkém zvuku opravdu něco záleželo.
Honza se posadí na posteli – vzteklý, těžký, s tou okamžitou noční nenávistí ke všemu živému, co brání spánku. V pokoji je tma. Jen pouliční lampa řeže strop bledým žlutým pruhem. Za oknem je listopad – vlhký, holý, bezesný. Topení se po chvíli ohřeje a zase vychladne. Podlaha je ledová.
Dojde do kuchyně, nasype žrádlo do misky a nasupeně zabručí:
– Na, jez. A nech mě aspoň v noci normálně žít.
Šárka přijde k misce, očichá krmení, ale jíst nebude. Místo toho se otře o jeho nohu, otočí se a jde do hloubi kuchyně. Zastaví se. Ohlédne se.
Honza si toho nevšimne.
Vrátí se do postele, zabalí se do deky a skoro okamžitě usne s tím, že se kočka prostě chová divně. Vždyť zvířata to mívají: nechutná jim krmení, mají špatnou náladu, nebo na ně zrovna svítí měsíc z nesprávné strany.
Ráno je Šárka jako obvykle.
Sedí v křesle, úhledně si podloží tlapky. Pak se přesune na parapet. Pak si lehne k topení. Tichá, klidná, až moc klidná na to, co ho v noci tak vytrvale budí.
Vlastně Šárka nepatří k těm kočkám, co terorizují páníčky.
Za dva roky u Honzy ani jednou nepřevrhla stromeček, nekřičela v noci, netahala jídlo ze stolu a nevisela na záclonách. Jedla spořádaně. Do záchodu chodila bez přehmatů. Spala ve svém křesle. Když něco potřebovala, žádala zdrženlivě, jako by chápala, že člověk má i tak dost starostí.
Asi proto si Honza k ní přilnul.
Sehnal si ji na podzim, skoro náhodou. Večer vynesl odpadky a u vchodu uviděl tříbarevnou kočku s natrženým uchem. Seděla na mokrém betonu. Nemetala se, nemazlila se, neprosila. Jen seděla a dívala se kolem lidí tak, jako by dávno pochopila, že prosit je k ničemu.
Honza tehdy stál s pytlem odpadků v ruce, díval se na ni a najednou cítil něco nepříjemně povědomého. Měla přesně ten výraz, jaký měl on sám poslední měsíce po rozvodu: už nic nečekáš, ale z nějakého důvodu stejně neodejdeš.
Zanesl pytel zpátky do bytu a kočku si vzal s sebou.
Jméno Šárka nepřijde hned. Nejdřív to byla jen kočka. Pak „hele“. Pak „co děláš“. A jednou nasypal žrádlo a najednou řekl:
– Šárko, pojď.
Přišla.
A zůstalo to.
Po rozvodu se pro Honzu ticho stalo skoro největší hodnotou.
Nepochopil to hned. Nejdřív ho prázdný byt děsil. Potom ho začal léčit. Nikdo se nehádá. Nikdo neřeší vztahy. Nikdo nebouchá dveřmi a neříká podrážděným hlasem:
– Ty mě zase neposloucháš.
Nemusí se omlouvat, vysvětlovat, slibovat, že se změní. Může prostě přijít domů, sundat si bundu, zapnout varnou konvici a mlčet.
Šárka se do toho života dokonale hodí.
A proto, když ho druhou noc zase přijde budit, Honza se už nelekne. On se naštve.
Tentokrát si předem všechno zkontroluje. V misce je žrádlo. Voda je. Záchod čistý. Okno skoro zavřené. Šárka se najedla, umyla se a uvelebila se v křesle. Nic nenasvědčuje nočnímu představení.
Ale za chvíli Honzu probudí škrábání.
Není si hned jistý, co to je. Leží, kouká do tmy, poslouchá. Potom mu to dojde: dveře od ložnice.
Šárka škrábe zvenčí.
Drápky jedou po starém dřevě metodicky, rovnoměrně, vytrvale. Jako by se nedovolávala dovnitř, ale snažila se probouchat. Zvuk je suchý, nepříjemný, otravný. Po pár vteřinách se k němu přidá mňoukání.
Ne hlasité.
Ne žalostné.
Zvláštní.
Jako by kočka chtěla něco říct, ale nevěděla jak.
Honza polohlasně zakleje, vstane, otevře dveře, pustí Šárku do předsíně, zase si lehne, ale skoro hned ví, že takhle neusne. Proto prostě zavře dveře na petlici.
Petlice je stará, ještě z doby, kdy v tom bytě bydleli jeho rodiče. Malá, železná, na dvou vrutách, trochu povolená, ale pevná. Honza ji používá málokdy. Jen když se chce úplně odříznout od světa.
Zase si lehne.
Světlo z pouliční lampy kreslí po stropě šikmý žlutý pruh. Někde v trubkách šumí vzduch. V kuchyni lednička pokašlává svým stařeckým chrchláním. Obyčejné noční zvuky starého domu.
A najednou – zase škrábání.
Teď za dveřmi.
Šárka škrábe dřevo se stejnou tvrdohlavou pravidelností. Pak mňoukne. Zmlkne. Zase mňoukne. A tak skoro do čtyř ráno.
Honza leží, přitiskne si polštář na ucho a každou minutou zlobí víc. Připadá mu, že si z něj kočka jen dělá legraci. Že se celý jeho křehký noční klid rozpadá kvůli zvířecímu rozmaru, kterému nerozumí a rozumět nemusí.
Ráno začne špatně.
Budík zazvoní v sedm a Honzovi se zdá, že vůbec nespal. V práci pije jednu kávu za druhou, zívá, protře si spánky a o polední pauze jde na internet hledat odpověď.
„Kočka budí v noci, co dělat.“
Internet ochotně nabídne rady. Ignorovat. Koupit automatické krmítko. Dávat uklidňující kapky. Hrát si před spaním. Odstranit stres. Dojít k veterináři. Jedno fórum dokonce tvrdí, že takhle kočky varují před „jemnohmotným světem“.
Honza odfrkne a objedná uklidňující kapky.
Třetí noc Šárka zase přijde přesně ve tři.
Jako podle rozvrhu.
Nejdřív jemné dotknutí tlapkou po tváři.
Potom, když Honza dělá, že spí, tiché mňoukání u samé postele.
Potom, když stejně nevstane, škrábání za dveřmi.
Ale teď je v jejím hlase něco, z čeho je člověku hůř než ze škrábání. Dva krátké zvuky. Pauza. Zase dva.
Jako by počítala vteřiny.
Nebo dávala signál.
Honza leží a nehýbe se. V kuchyni tikají hodiny. Za oknem se kýve pouliční lampa. Linoleum v předsíni tiše vrže pod kočičími tlapkami.
A někde v hloubi bytu – nebo se mu to jen zdá? – je slyšet ještě něco jiného. Velmi slabé. Stěží postřehnutelné.
Rázem vstane, trhnutím otevře dveře a skoro vykřikne:
– Dost!
Šárka přitiskne uši.
Ale neucukne.
Podívá se na něj zespodu dlouhým, klidným pohledem. A ten pohled zabere víc než jakékoli žalostné mňoukání. Není v něm kočičí vrtoch. Je v něm zvláštní, skoro lidská trpělivost. Jako by už mnohokrát opakovala totéž a pořád se nechystala vzdát to.
Pak se Šárka otočí a jde do kuchyně.
Honza zůstane stát ve dveřích.
A právě tehdy se mu poprvé udělá neklidno.
Stejně za ní nejde.
Vrátí se do postele. Do rána už nespí.
Druhý den ve dvoře u vchodu narazí na Blaženu ze třetího patra. Stojí jako obvykle ve flanelemovém županu přes tepláky, s cigaretou v ruce a s tím obvyklým výrazem člověka, kterého už skoro nic nepřekvapí.
– Blaženo, – zavolá na ni Honza. – Budil tě někdy kocour v noci?
Podívá se na něj přes brýle, potáhne z cigarety a vyfoukne dým stranou.
– Budil. A co?
– Nám ta moje už třetí noc nedá spát. Tu tlapkou do obličeje, tu se škrábe, tu mňouká. Všechno jsem zkontroloval: žrádlo je, voda je, záchod čistý.
Blažena přimhouří oči.
– Když kočka dělá tři noci po sobě totéž, tak příčina existuje.
– Jaká příčina?
– A tys to zjišťoval?
– Vždyť říkám, všechno jsem zkontroloval.
– Ne misku, – přeruší ho Blažena. – Šel jsi za ní?
Honza mlčí.
Blažena oklepe popel a ušklíbne se:
– Ony nejsou hloupé, Honzo. My jsme hloupí. Když volá, nemáš hádat, ale jít.
Celý den se mu tahle věta honí hlavou.
Ke čtvrté noci se připraví.
Nastaví si budíček na tři čtvrtě na tři, ale probudí se dřív. Leží ve tmě a poslouchá byt. Hodiny v kuchyni. Lednici. Lehké praskání topení.
A ještě jeden zvuk.
Úplně slabý.
Takové, které lze snadno zaměnit za skřípění trubek, za vítr nebo za cokoli, pokud se člověk nechce moc zaposlouchávat.
Přesně ve tři skočí Šárka na postel.
Přijde k polštáři.
Dotkne se tlapkou jeho tváře.
Honza se hned posadí.
– Ták jo, – řekne tiše. – Jdem.
Šárka seskočí z postele na zem a sebejistě vyrazí vpřed, ani se neohlédne. Jako by přesně věděla, že tentokrát konečně půjde za ní.
Provede Honzu předsíní, dál do kuchyně, kolem stolu, kolem židle – k topení pod oknem.
V tom rohu je nejvíc tma. Zelené světélko mikrovlnky k němu sotva dosáhne slabým světlem, a proto vypadají trubky silnější než ve dne a mezera mezi zdí a starou litinou hlubší a strašidelnější. Od okna táhne chlad: větrací okénko zase zůstalo pootevřené.
Honza si automaticky vynadá. Už týden kouří u okna a pokaždé nechá tu štěrbinu „jen na chvíli“, a pak zapomene zavřít. V noci se po podlaze plazí ledový vzduch a tenká záclona se neznatelně hýbe.
Šárka se posadí na zem a zadívá se přímo na topení.
Honza si dřepne. Nejdřív nechápe, co přesně by měl vidět. Prach pod parapetem. Rezavé úchytky. Starou trubku. Kousek odchlípnuté lišty.
Nic zvláštního.
Ale zpoza topení se ozve zvuk.
Tenhle zvuk, skoro neživý. Tak slabý, že ve dne by ho nejspíš nebylo slyšet vůbec: z ulice hučí auta, ve vchodu bouchají dveře, u sousedů běží televize, v kuchyni vrčí konvice.
A v noci se celý dům propadá do ticha, takže i takový maličký zvuk jím začne pronikat.
Honza vytáhne telefon, rozsvítí baterku a posvítí do škvíry.
Nejdřív vidí jen prach a chomáče starých pavučin. Potom něco malého, černého, slepeného.
Kotě.
Úplně maličké. Tři týdny, víc ne. Oči má už otevřené, ale koukají zamlženě, jako by ani nechápalo, kde je. Boky se mu jemně chvějí. Tlapky má podtažené k bříšku. Leží na boku, sevřené mezi trubkou, zdí a těžkým topením tak nešikovně, jako by se tam nedostalo z vlastní vůle, ale spadlo a zaseklo se.
Honza posvítí výš k parapetu a teprve tehdy všechno pochopí.
Venku, přímo pod oknem, vede úzký plechový přístřešek nad vchodem do sousedního obchodu. Z ulice by na něj dospělá kočka dokázala vylézt – po stromě, po výstupku, po nějaké římse.
A pak je tu pootevřené okénko. Štěrbina malá, ale pro malé kotě dostatečná. Kočičí matka nejspíš přenášela koťata z místa na místo, zachraňovala je před zimou nebo před psy ze dvora, a jedno zanesla sem. Nebo se kotě samo vyškrábalo z nějakého úkrytu na přístřešku a šlo po pachu tepla. Od topení to pálí horkem, a pro takový drobek to mohl být jediný srozumitelný orientační bod.
A pak se stane něco jednoduchého a hrozného.
Proleze skrz okénko, sklouzne z parapetu dolů, za topení – na místo, kde by se dospělé zvíře ještě nějak otočilo, ale takhle malé už ne. Štěrbina mezi zdí a topením je úzká, prašná, s trčícím kovovým uchycením a odchlípnutou lištou. Vleze se tam – vyděšeně, na čistém instinktu, když ucítí neznámý pach bytu. Ale dostat se zpátky už nedokáže.
Zespodu mu brání lišta. Z boku trubka. Shora na něj visí těžká žebra topení. Pokaždé, když se kotě nejspíš pokusí dostat ven, jen se sveze hlouběji do rohu.
Honza si to představí tak jasně, že se mu nepříjemně sevře vnitřek: malá, sotva živá hrudka tepla se vplížila tam, kde to páchlo záchranou, a chytila se do pasti dva kroky od lidí.
Teď je jasné i to, proč kvičí jen v noci.
Ve dne je v bytě rušno. Honza chodí do práce, lednička hučí, za oknem projíždějí auta, sousedi nahoře posunují židle, děti si jdou hrát na dvůr. A kotě je moc slabé, prochladlé, hladové, nemůže křičet pořád. Ztuhne, spí, propadá se do polovědomí. Až k ránu, když dům ztichne a začne být opravdu zima, se probudí z hladu a strachu.
Teprve tehdy začne dávat hlas.
Ne nahlas – na hlasitý křik už nemá síly.
Tence.
Zřídka.
Skoro neslyšně.
A slyšet ho může jen Šárka.
Nejspíš ho slyšela už první noc.
Kočky mají úplně jiný sluch. To, co člověku připadá jako šustění v trubkách nebo hra představivosti, je pro ni živá bytost. Nejdřív mu Šárka nosí jídlo. Teď to Honza vidí na vlastní oči: v nejzazším rohu leží uschlé kousky kuřete. Znamená to, že mu nosí žrádlo ze své misky. Možná po jednom kousku. Možná to tam postrkuje čumákem. Možná tlapkou.
Nějak dokáže vstrčit jídlo tam, kam se sama úplně nedostane. A teprve když pochopí, že to nestačí, když kotě zeslábne tak, že skoro přestane kňučet, začne budit Honzu.
Honza opatrně lehne břichem na studenou podlahu a natáhne ruku do škvíry. Hned se to nepovede: překáží trubka, ostrý kraj úchytu ho škrábne na zápěstí. Musí se natáhnout bokem, skoro poslepu.
Prsty se konečně dotknou teplé, špinavé srsti a kotě jen stěží slyšitelně pískne.
– Ticho, ticho… – zašeptá Honza, sám neví proč.
Obejme kotě dlaní. Je skoro bez váhy, jako zmačkaný kulich. Jen teplé. Živé. A třesoucí se.
Když ho konečně vytáhne zpoza topení, kotě se ani nepokusí vytrhnout. Jen slabě pohne tlapkou a ztichne, s čumáčkem zabořeným do jeho palce.
Šárka hned přijde, očichá kotě a krátce, skoro neslyšně mňoukne.
Jako by řekla:
– Konečně.
Honza si sedne přímo na podlahu, opře se zády o kuchyňskou skříňku a dlouho se dívá na černou hrudku v rukou. Šárka mu skočí na klín, uvelebí se vedle kotěte, dotkne se ho čumákem – a poprvé za všechny ty noci se uvolní. Dokonce přivře oči.
A Honza sedí a s bolestivou jasností si uvědomuje jednu moc prostou věc: tak si zvykl žít v tom svém mlčení, ve svém vlastním, pečlivě zařízeném tichu, že se odnaučil hned odpovídat, když vedle něj někdo opravdu volá o pomoc.
Ráno odveze kotě k veterináři.
Koupí mléčnou výživu, pipetu, nahřívací polštářek, jednorázové podložky. Vyslechne všechny instrukce. Přikyvuje tak pozorně, jak snad nikdy nepřikyvoval ani v práci před šéfem.
Když se vrátí domů, zařídí kotěti krabici s měkkým ručníkem u topení. Šárka si nejdřív sedne vedle ostražitě, pak si lehne blíž, jako by Honzu předala do služby, ale stejně se drží nablízku.
Večer Honza dlouho bloudí po bytě a nemůže si najít místo.
A pak najednou vezme telefon a zavolá matce.
Poprvé za tři měsíce.
Když matka zvedne telefon, je na vteřinu zmatený. Sám nečekal, že to číslo doopravdy vytočí.
– Mami, já… – začne a odmlčí se.
Šárka v tu chvíli skočí na stůl a položí tlapku vedle telefonu.
– Co se stalo, Honzo? – zeptá se hned matka.
– Nic, – řekne po chvíli. – Jen jsem se chtěl zeptat, jak se máš.
Na druhém konci visí ticho.
Ne uražené.
Ne těžké.
Jen překvapené.
– Normálně, – řekne konečně matka. – A ty?
Honza se podívá na krabici u topení. Na Šárku. Na kuchyni, která se za jednu noc z nějakého důvodu stala úplně jinou.
– Taky… normálně, – odpoví.
A poprvé za dlouhou dobu to „normálně“ není lež.
Na dveře od ložnice už nikdy nezavře petlici.
Potom dokonce vyšroubuje vruty a uloží ji do šuplíku.
Od té doby dveře, pokud vůbec přivírá, nechá pootevřené.
Protože teď už přesně ví: když k tobě někdo přichází uprostřed noci a tvrdohlavě tě volá, není to vždycky jen o tom, že tě obtěžuje.
