Tereza připravovala večeři a prostírala stůl pro sebe a manžela. Večer sliboval být klidný a příjemný, když tu náhle zazvonil zvonek u dveří. Návštěvu nečekali a ten zvuk visel ve vzduchu jako předzvěst něčeho nečekaného.
“Honzo, podívej se, kdo to je?” zavolala Tereza z kuchyně, utírajíc si ruce do utěrky.
Honza se s nechutí odtrhl od televize a šel otevřít. Když dveře otevřel, zůstal stát jako opařený.
“Teto Aleno? Odkud jste se tu vzala?” V jeho hlase bylo upřímné překvapení. Před ním stála starší sestra jeho zesnulé matky, žena, kterou roky neviděl.
“Dobrý večer, Honzíku. Tak jsem vás chtěla navštívit. Můžu dál?” Alena se usmála, ale v očích jí probleskla únava.
“Samozřejmě, pojďte dál!” ustoupil Honza a pustil ji dovnitř. “Proč jste nám nedala vědět? Vyzvedl bych vás na nádraží.”
“Víš jak, všechno to bylo trochu narychlo,” odpověděla a opatrně položila těžkou tašku na zem. “Byla jsem u tvé sestry v Brně a teď jsem se rozhodla zastavit i u vás, v Praze.”
Tereza, uslyševši hlasy, vyšla z kuchyně a upravovala si zástěru. Když spatřila návštěvu, lehce se zamračila.
“Dobrý večer, teto Aleno! To je překvapení… Pojdete s námi večeřet?”
“Neodmítnu, děkuji,” odpověděla žena a zamířila do koupelny umýt si ruce.
Tereza na muže vrhla káravý pohled, stěží skrývajíc podráždění.
“Vůbec jsem netušil, že přijede,” zašeptal Honza omluvně.
“A jak dlouho tu zůstane?” Tereza zkřížila ruce. “Budeme ji vodit po městě, krmit? Proč vůbec přijela?”
“Uklidni se, teď to zjistíme,” pokrčil Honza rameny, snažíc se nedělat z věci vědu.
Když se Alena vrátila, položila na stůl tašku s dárky.
“Přivezla jsem vám něco z vesnice: med, česnek, bylinky. Ve městě byste za to platili majlant. No, povídejte, jak se máte? Jak váš syn?”
“Žijeme jako všichni,” začal Honza. “Byt máme na hypotéku, pracujeme, makáme. Tomáš chodí do devítky a zajímá se o programování. Brzy přijde z tréninku. A jak se máte vy?”
“To je dobře, že jste si pořídili byt,” přikývla Alena. “Já jsem se prostě rozhodla, že navštívím rodinu. Po smrti tvé matky, Honzo, jsme se skoro přestali vídat. Vy do městečka nejezdíte, mám pochopení, každý má plno starostí. Ale v té samotě na vesnici je občas smutno. Stáří, jak se říká, není radost…”
“Řízečky máš, Terezo, výborné,” dodala, ukousla si. “A byt máte hezky zařízený, to se musí nechat.”
“A jak dlouho u nás zůstanete?” opatrně se zeptala Tereza, skrývajíc netrpělivost. Honza na ni uhodil káravým pohledem.
“Na tři dny,” odpověděla Alena. “Chci si prohlédnout vaši Prahu, dlouho jsem tu nebyla. Pak pojedu dál. Ráda vás vidím, Tome taky. Terezo, jsi krásná, a navíc šikovná hospodyně.”
Tereza se usmála, i když jí celá situace stále neseděla.
“Asi vás budeme muset uložit na gauč v obýváku,” řekla. “Máme jen dvě místnosti – jednu pro nás, druhou pro syna.”
“Já jsem nenáročná, kam mě položíte, tam spím,” mávla rukou Alena. “Děkuju za večeři, bylo to výborné.”
V tom okamžiku do bytu vtrhl Tomáš, udýchaný, s batohem přes rameno.
“Synu, to je teta Alena, sestra tvé babičky Marie,” představil Honza. “Asi si ji nepamatuješ, byl jsi malý, když jsme ji naposledy navštívili.”
“Dobrý den,” podíval se Tomáš na návštěvu pozorně. “Vypadáte opravdu jako babička Marie…”
“Těší mě, Tome,” usmála se Alena. “Slyšela jsem, že se věnuješ programování?”
“Ajo,” rozzářil se chlapec. “Akorát mám starý počítač, pořád seká. Píšu programy, ale všechno jde pomalu.”
“No to je skvělé, drž se toho,” povzbudila ho. “Programátoři jsou dnes za zlato.”
“A vy jste co dělala?” zajímal se Tomáš.
“Byla jsem lékařka, pak jsem učila na medicíně. Pak jsem se vdala a odstěhovala na vesnici. Tam jsem zůstala. Pomáhat lidem, Tome, to je krásné poslání.”
“Hustý,” přikývl kluk, ohromený.
“Tak, teta, připravíme vám postel, odpočiňte si,” navrhl Honza. “Zítra mám volno, můžu vám ukázat město.”
“Děkuji, Honzo, moc ráda,” odpověděla Alena a v hlase jí zazněla upřímná vděčnost.
Když se všichni rozcházeli do pokojů, Tereza v posteli začala šeptem vyčítat manželovi:
“Co to má znamenat? Přijede z čista jasna, s medem a česnekem, a myslí si, že budeme nadšení? Teď ji máme vodit a krmit! Co jsou tohle za lidi?”
“Terezo, uklidni se,” tiše odpověděl Honza. “Je to moje jediná teta. Vychovala moji mámu, jejich rodiče brzy zemřeli. Měla těžký život – muže, syna, všechny ztratila. Pak se znovu vdala, odstěhovala se na venkov, vedla hospodářství. Ale i druhý manžel zemřel. Představ si, jak je jí samotné? A přesto se drží, jezdí za rodinou. Vydrž dva dny, nic hrozného se neděje.”
“Znám její příběh, tvá máma mi o ní vyprávěla,” zamumlala Tereza. “Ale i tak se to nedělá. Zítra jedu za svou mámou, ať ji bavíš sám.”
“Dobře,” povzdechl si Honza. “Postarám se.”
Druhý den Honza s Alenou a Tomášem vyrazili na procházku Prahou. Tereza odjela k matce. Když se večer vrátila, zaslechla smích syna a tety Aleny. Jídelní stůl byl přeplněný taškami s jídlem a dárky.
“Co se to tu děje?” podivila”To všechno jsem vám koupila,” rozzářila se Alena, “Terezko, tobě krásné nádobí, Tomášovi nový počítač – takový, o kterém jen snil!”
