Když uviděl psa ležet vedle pádu, okamžitě k němu přiběhl. Jeho pohled padl i na vodítko, které tam Natalia nedbale nechala.

Když uviděl psa ležet u lavičky, ihned k němu přiběhl. Jeho pohled padl i na řemen, který tam Natálie nedbale odhodila.
Mars na něj smutně pohlédl svýma oteklýma očima…
Se svou sestrou už téměř dva roky téměř nekomunikovali. Eliška dodnes nechápala, jak se z maličkosti mohl stát tak prudký spor.
Eliška a Václav Dvořák se narodili s ročním odstupem. Od dětství byli nerozluční, vždy stáli při sobě. Ať provedli jakoukoli lumpárnu, vinu nesli společně, nikdy se jeden za druhého neschovávali.
Jejich rodná vesnice, Dolní Lhota, rok od roku vzkvétala. Měli štěstí na svého starostu Pavla Nováka, který se zde také narodil a prokázal se jako výborný hospodář.
Po dokončení zemědělské školy se vrátil do rodné vsi a pustil se do práce. Jeho úsilí brzy ocenili, a po deseti letech se Pavel stal starostou Dolní Lhoty.
I v osobním životě se mu dařilo. Eliška po dokončení zdravotnické školy začala pracovat jako ošetřovatelka v místní ordinaci. Pavel nemohl zůstat lhostejný k takové kráse. Eliška jeho zájem opětovala. Vzali se a svatbu oslavila celá vesnice. Václav upřímně radoval z jejího štěstí, i když jeho vlastní manželství s Natálií zdaleka nebylo tak idylické.
Dokud byla Eliška svobodná, Natálie si na ni občas stěžovala, nazývala ji namyšlenou nebo neschopnou. Po svatbě však reptání vystřídala závist. Natálie stále více vyžadovala od manžela nový dům, větší auto, lepší kožich…
Častěji mu vyčítala: Druzí mají všechno, a my nemáme nic! Muž se snažil, jak mohl, ale Natáliiny touhy nedokázal uspokojit ani penězi, ani silou.
Natálie byla částečně nešťastná sama: Pánbůh ji neobdařil radostí z mateřství. A zatímco Eliška se šťastně vdala, porodila syna a pak dceru, postavila si prostorný dům a její muž dosáhl váženého postavení…
Rodinná setkání častěji končila hádkami. Pokaždé, když Václav navštívil Elišku, Natálie ho hned poté začala peskovat.
Poslední skandál vypukl na Václavových narozeninách. Eliška mu z města přivezla štěně labradora dlouho po takovém psovi toužil. Pavel mu daroval novou motorku.
Vše probíhalo dobře, dokud opilá Natálie nedostala záchvat vzteku a nevylila na Elišku nahromaděnou zlost:
No co, Eliško? Ten pes to má být narážka? Když nemáme dítě, aspoň psa si pořídíme, co?!
Eliška se snažila situaci uklidnit:
Natálko, uklidni se. Budeš se pak stydět…
Ale její slova nezabrala. Rozpoutala se velká hádka, hosté se rozdělili na dva tábory. Pavel tiše pošeptal manželce, ať odejdou, a tak se po rozloučení z oslavy vytratili.
Uběhly dva roky. Od toho večera se Václav začal sestře vyhýbat, jejich vztah se omezil na pár krátkých, vzácných setkání. Mezi ním a Natálií rostlo napětí.
Večer co večer chodil Václav s Marsem k řece. Vypadali šťastně: Václav házel klacek, Mars radostně běhal a pak se uložil k jeho nohám, pozorně poslouchaje pánovy tiché příběhy.
Eliška to věděla od sousedů, ale nic nepodnikla Václav zůstal neoblomný.
Po nešťastné hádce Natálie nenáviděla Elišku i darovaného Marsa čím dál víc. Když Václav nebyl doma, psa vyháněla, křičela na něj, někdy ho i uhodila.
Zvědavé sousedky jen přilévaly olej do ohně:
Slyšelas, Natálko, tvůj muž zase chodí s tím psem k řece…
Včera potkal Elišku s manželem a dětmi… Smáli se, radovali!
Žárlivost Natálii úplně pohltila. Jednou se jí Václav zeptal:
Natálko, neubližuješ Marsovi?
Co je mi po tvém psovi?! odsekla a vyběhla z místnosti.
Mars se před Natálií stále častěji schovával a třásl se, když se objevila.
Všechno skončilo, když Václav jednoho rána při odchodu rozhořčeně prohlásil:
Už mám dost té věčné závisti!
Zůstala sama, vřeštící zlostí, vytáhla Marsa na dvůr, přivázala ho k lavičce a začala ho bít řemenem. Ubohý pes bolestí kňučel. Když vztek přešel, Natálie řemen odhodila, sbalila se a navždy odešla z domu.
Večer se Václav vrátil, ale psa u brány nenašel. V domě vládl nepořádek. U lavičky objevil Marsa, pěsti se mu zatínaly. Rychle ho odvázal, vzal do náruče a spěchal s ním na kliniku.
Eliška se právě chystala domů, když spatřila bratra s krvácejícím psem v náručí:
Eliško, pomoz… chraptěl Václav.
Přenesli Marsa do ošetřovny. Eliška ho pečlivě prohlédla:
Kdo mu to udělal?
Natálie… Václav sklopil oči.
Eliška tiše přikývla. Sešila rány, vypláchla mu oči, dala mu napít.
Později na chodbě Václav kajícně zašeptal:
Odpusť mi, Eliško…
Ale no tak, unaveně se usmála. A s Natálií…?
Ne, Eliško. Teď už ne.
Eliška zavolala Pavlovi:
Pavle, přijď si pro mě, prosím.
Jakmile uslyšel manželčin vyčerpaný hlas, Pavel už byl na cestě.
Za půl hodiny stál na chodbě. Když spatřil sourozence v objetí, vedle nich Marsa tiše kňučet, neptal se, jen se usmál:
No tak, pojďte, hrdinové.
Odvedli Václava domů a poradili mu, jak se o psa starat.
Když Eliška vyprávěla matce, co se stalo, ta jen povzdechla:
Měli se rozejít už dávno.
Vzala se a vydala se k synovi, aby mu pomohla uklidit dům.
Na zápraží seděl Václav a hladil Marsa. Matka k nim přistoupila, pohladila oba:
Jste živí