Tchýně přijde, pohráje si s dítětem – a zase odejde spokojená. A já – vař, uklízej, usmívej se…
Když jsem četla článek „Nechci o víkendu hlídat vnoučata“, napadlo mě: to je přece o mém životě. Téma bylo bolestně známé – hlavně pro ty, co jsou v situaci „žena v domácnosti s malým dítětem a tchýní v patách“.
Mému synovi ještě není rok. Má jednu babičku – mámu mého manžela, Jarmilu Novákovou. Dřív herečka, teď v důchodu, ale s divadlem v hlase pořád. Při každé příležitosti říká, jak miluje svého vnuka. „Jsem vždycky nablízku, ráda pomůžu!“ – zní to hezky, ale realita… no, ta je jiná.
Odchod do předčasného důchodu jí dal spoustu volného času. A tak chodí. Ne aby pomohla, ne abych si mohla oddychnout – ale „na návštěvu“. Vždycky o víkendu, když je manžel doma. Má ráda, když je „celá rodina pohromadě“. Někdy s sebou bere tchána, ale ten žije svůj život, dokonce spí v jiném pokoji.
Představte si: mimino řve, rostou zuby, bolí bříško, já jsem úplně vyřízená, dvě noci bez spánku, vypadám jak přízrak. A tu mi řeknou: „Přijde pomoc!“ – a tou „pomocí“ je nastrojená Jarmila s hračkami a pytlíkem lentilek. Sedne si do svého oblíbeného křesla, vezme vnoučka, fotí se, mazlí se, směje se. Bylo by to fajn, ale já musím být dokonalá hostitelka – dům musí být uklizený, jídlo hotové.
Nejdřív jsem před její návštěvou drhla podlahy, pekla buchtu, vařila polívku. Pak jsem to vzdala. Naštěstí manžel občas pomůže. Ale chudák po týdnu v práci chce jen klid. Jenže „máma přijede“ – a hotovo. Pryč s odpočinkem, drhnout vanu, utřít prach, utřít dítěti nos.
Tchýně nikdy nepřišla a neřekla: „Odpočiň si, já ho vezmu, jdi si lehnout.“ Ne. Ona přijde, aby se pobavila. Pobaví se – a jde. Když ji to přestane bavit, bere kabelku a mizí. Někdy ani nepobyla půl hodiny. A já mám hromadu nádobí, unavené dítě a žádnou úlevu. Ale sousedi pak chválí: „To je babička! Pořád u nich, tak pečlivá.“ Jo, jo… u nich – ale ne s tím, s kým by měla být.
Kamarády radily: „Nechoď jí tak na ruku. Ať vidí, jak to u vás normálně vypadá.“ Ale zkuste to – když se dívá skrz prsty na každý smítko prachu, na nedopitý hrnek. Manžel se taky ptá: „No tak, co je za problém, jednou týdně ji přijmout?“
A já se cítím provinile. Jako bych byla sobec. Jako bych nechtěla, aby mé dítě mělo babičku. Ale je tohle pomoc? To je spíš divadlo – pro publikum. Synáček, vnouček, rodina! A pak – domů, k televizi. Já zůstanu se špinavým nádobím, probděnými nocemi a podrážděnými nervy.
Skutečná pomoc je, když si babička vezme vnoučka k sobě. Když ti dá aspoň jeden víkend volna. A ne když si na tvé kuchyni hraje na idylku. Ne, není to její povinnost. Ale já taky nejsou služka, abych každou neděli po obědě pořádala recepci. Já jsem máma. Unavená, nevyspalá a už sotva stojím na nohou. A zatímco všichni tvrdí, jak je úžasná babička, já si jen představuju, jak by bylo skvělé, kdyby aspoň o jednom víkendu nikdo nezazvonil s krabicí bonbonů a větou: „Tak co, jak se vám daří?“
Díky, že jsi mě vyslechl…
