Jednoho dne zaklepalo na dveře štěstí
Bára zůstala úplně sama. Před rokem jí zemřela máma – její jediná opora, duše, celá rodina. A nedávno odešel i Míša – starý zrzavý kocour, věrný kamarád na patnáct let. Poslední živá duše, která jí zahřívala dny. Od té doby byl její život jako zamrzlý: domů – práce – obchod – zase domů. Den za dnem. V naprosté samotě.
Toho večera se vracela z práce později než obvykle – zdržela ji neplánovaná porada. Měla těžko na srdci, myšlenky se jí motaly. Šla po chodníku, schoulená do kabátu, a přemýšlela: „Proč to všechno? Co mě ještě čeká, když je mé srdce tak prázdné?“ Bára vešla do domu, došla ke svým dveřím – a najednou se zastavila a zatajila dech.
Na rohožce před dveřmi seděl maličký šedý kocourek. Byl uhlazený, pruhovaný a díval se na ni překvapenýma očima. Když ji uviděl, postavil se, trochu se zakymácel a tiše zamňoukal. Bára ho třesoucíma se rukama zvedla a přitiskla k hrudi.
„Odkud ses tu vzal, malý? Kdo tě tu nechal?“ zašeptala a sotva zadržovala slzy.
V bytě ještě zůstal pytlík kočičího žrádla – z dob, kdy byl ještě Míša. I miska, deka, dokonce i oblíbená mašlička. Kocourek se s chutí najedl, pak se svinul do klubíčka do křesla a začal příst. Bára se na něj dívala, jako by se bála, že to kouzlo vyplaší.
Ale najednou pod prsty nahmatala tenký obojek s rolničkou. Nerolinkala – asi se rozbila. Nápis tam nebyl. To znamenalo, že ho někdo hledá. Povzdechla si. Srdce ji bolelo: sotva pocítila radost, a už musela zase pouštět.
Napsala inzeráty a rozvěsila je po okolí. A když vyšla před dům, málem narazila do muže – právě věšel plakátek: „Ztratil se kocourek.“ Byl to soused, který se nedávno nastěhoval do vedlejšího vchodu. Jmenoval se Jakub. Spletl se – nechal otevřené okno a kocourek vyskočil.
„Pojďte, je u mě,“ řekla Bára.
Kocourek radostně poskakoval v Jakubově náručí, hned ho poznal.
„Nevím, jak vám poděkovat,“ řekl dojatě. „Pokud budete chtít, přijďte někdy na návštěvu. Čertík bude rád.“
O dva dny později se znovu potkali. Bára zašla na návštěvu. Při čaji si povídali o životě, sdíleli příběhy. Jakub přiznal, že se nedávno rozvedl, děti neměl, teď měl jen kočku – jeho všechno. Bára vyprávěla o mámě, o Míšovi. Mluvili dlouho, klidně, důvěrně, jako by se znali odjakživa.
Čertík se pohodlně uvelebil na jejím klíně. Jakub se na ni díval s něhou. A ona – poprvé po dlouhé době – necítila se samotná, ale potřebná.
Tak začalo jejich přátelství. Brzy přerostlo v něco víc. Procházky, filmy, rozhovory… Život znovu dostal smysl. A kdo by byl řekl – všechno začalo malým chlupatým klubíčkem na rohožce u dveří.
To nejdůležitější je věřit, že štěstí může přijít. A ono přijde. Někdy tiše, nenápadně. Někdy mňoukne a přitiskne se k srdci.
