Dnes jsem si vzpomněl na ten den, kdy všechno začalo. Bylo to jako z nějakého filmu, jenže tohle byl můj skutečný život.
„Žádné dokumenty? Ani občanku, ani jméno?“ doktorka Jana Malá zvedla obočí, když prohlížela lékařskou zprávu. Hlas měla klidný, ale v očích jsem viděl znepokojení.
„Nic,“ zavrtěla hlavou sanitářka. „Našli ho na lavičce v Letenských sadech. V noci bylo dvacet pod nulou, měl podchlazení. Na zátylku modřinu – asi spadl. Ale hlavně, že přežil.“
Jana se podívala na pacienta – muž kolem čtyřicítky, bledý, s prošedivělým strništěm. Ležel pod kapačkou, vypadal čistě, upraveně. Nepůsobil jako bezdomovec. Ustřižené nehty, pečlivé ruce – to nebyl žádný tulák.
„Pátý den tu leží. Policie prohledala databáze, nic nenašla. Jestli se to nezmění, za týden půjde do ústavu,“ povzdechl si lékař.
„Můžu s ním promluvit?“ zeptala se Jana najednou. Něco ji k němu táhlo. Instinkt? Nebo něco víc?
„Dobré ráno. Jak se cítíte?“ vešla s úsměvem na pokoj.
„Děkuji, lépe. Dnes se mi zdálo… jako bych šel polem. Rostliny tam byly zvláštní, neobvyklé. Zkoumal jsem je…“ jeho hlas byl klidný, něžný.
„To je dobré znamení,“ zkontrolovala mu tlak. „Paměť se možná vrací. Jak vás mám oslovovat?“
Muž se zamyslel.
„Petr… Mám pocit, že se jmenuji Petr.“
O pár dní později seděl na posteli s očima sklopenýma.
„Zítra mě propustí. A víte, co je nejhorší? Ne to, že si nepamatuji minulost… Ale že nevím, kam jít. Kdo jsem, proč tu jsem, kam patřím?“
Jana se zadívala do jeho klidných, šedých očí a náhle řekla:
„Mám volný pokoj. Můžete bydlet u nás. Dokud to nevyřešíte.“
„Koho sis to přivedla?!“ rozčiloval se její syn Martin. „Mami, vždyť je to cizinec! Sám neví, kdo je!“
„Někdy stačí jen věřit,“ odpověděla tiše. „Cítím, že není nebezpečný. Naopak – bojí se víc než my.“
Petr se snažil nepřekážet. Vstával brzy, jedl odděleně, myl nádobí, opravil poličku, spravil kapající kohoutek. Byl tu, ale jako by nebyl. Jen stín.
Pak se ale něco změnilo. Martin se jednou vrátil ze školy rozmrzelý.
„Propadl jsem z matiky,“ bručel.
„Chceš pomoc?“ nabídl se Petr. „Matika je jako jazyk. Když jí porozumíš, všechno dává smysl.“
V Martinových očích se objevila jiskra naděje. Za dvě hodiny už poslouchal s otevřenou pusou:
„Ty jsi učitel, že jo?“
„Nevím… Ale díky.“
Později se kamarádka Jana, Hana, nestačila divit:
„Ten tvůj Petr mi zachránil květinářství! Všem rostlinám u klienta začaly vadnout – během dvou dnů našel chybu ve vodě. Má nějaký dar, jako by s nimi mluvil!“
„Možná je botanik?“ podivila se Jana.
„On sám to neví. Ale když o nich mluví, jako by to byly živé bytosti.“
Jednou večer Martin přiběhl k Janě:
„Mami, on umí hrát na klavír! Prostě si sedl a spustil Měsíční sonátu! Nikdy jsem nic tak krásného neslyšel!“
„Já jsem nikdy nehrál,“ říkal Petr zaraženě. „Prsty si to prostě pamatovaly.“
Noc co noc chodil po pokoji, jako by hledal odpovědi.
„Všechno je blízko. Tváře, místa, vůně… ale je to jako němý film. Chybí mi zvuk. A světlo.“
Uběhly tři měsíce.
Jednou je na tržišti oslovil cizí muž:
„Tomáši! Vy jste to?! Tomáš Horský!“
„To musí být omyl,“ rychle zasáhla Jana. „Jmenuje se Petr.“
„Ne! Tomáš Horský, docent botaniky! Potkali jsme se na konferenci!“
Petr mlčel. Pak zašeptal:
„Nevím… Možná. Ale bojím se to zjistit. Co když v minulosti byl něco hrozného?“
Večer někdo zazvonil. Na prahu stál hubený muž:
„Lukáš Novák. Soukromý detektiv. Hledám vědce – botanika, který před rokem zmizel. Někdo vás poznal a zavolal mi.“
Petr vyšel ven.
„Jste Tomáš Horský?“
„Nevím. Mám amnézii.“
Detektiv mu podal fotku. Byl na ní on – ale jiný. Upravené vlasy, brýle. Vedle žena s ledovým pohledem.
„To je vaše žena. Alena. Ona mě najala.“
Když zůstali sami, Petr řekl tiše:
„Nepamatuju si ji. A ani si to nepřeju. Kdyby tam byla láska… mohlo by se to zapomenout?“
Později přijela Alena sama. Chladná, přesná. Ani objetí, ani slovo navíc.
„Odjíždíš se mnou.“
„Ještě nejsem připravený,“ odpověděl pevně.
„Zítra odjedeme. Dost bylo hraní.“
„Kdo je Jakub Marek?“
„Jak to víš?!“ poprvé v jejím hlase probleskl strach.
„Chci vědět všechno. O projektu. O zradě. O tom, co se stalo.“
V noci přišel za Janou.
„Vzpomněl jsem si. Ne na všechno, ale na to hlavní. Tenhle zápisník…“ ukázal ošoupaný sešit. „Jsou tam mé vzorce, poznámky. Objevil jsem nový druh rostliny. S jedinečnými vlastnostmi. Jakub chtěl ten objev ukrást. A Alena byla v tom s ním. Slyšel jsem jejich rozhovor. Odjel na expedici – myslel jsem, že to vyřeším. Ale v lese… pád, náraz, temnota. A pak nic.“
Ráno Martin vběhl dovnitř:
„Mami! Slyšel, jak Alena mluvila s Jakubem! Chce ho odvést, dokud nenajde důkazy!“
„Už je pozdě,“ řekl Petr klidně. „Všechno je tady. Ten zápisník je moje zbraň. Jdu na policii. Nebo na univerzitu. Ať pravda vyjde najevo.“
Alena přišla znovu.
„Tomáši, odjíždíme.“
„Ne.“
„Nevíš, s kým si zahráváš…“
„Teď už to vím přesně. Sbohem.“
Když odešla a práskla dveřmi, otočil se k JaněPetr se usmál, vzal Janu za ruku a řekl: “Už nikdy nechci být nikým jiným než tím, kým jsem se stal zde, s vámi.”
