Během svátků jsem byl na návštěvě u přátel v Karlových Varech. Sešla se příjemná společnost, i když jsem většinu lidí neznal. Všichni povídali, smáli se a chystali stůl. Můj pohled upoutal pár – muž kolem pětapadesáti a dívka, nanejvýš sedmadvacetiletá. On – důstojný, se šedivými vlasy, ona – svěží, veselá, s úsměvem, jako by do místnosti vnesla sluníčko. Jmenovali se Jakub a Alžběta. Ona ho celý večer oslovovala „tatínku“. A já, naivní, jsem se dojatě kochal: jak je krásné, že mají otec a dcera tak upřímný a čistý vztah.
Když se ale chystali odejít, Alžběta s úsměvem dodala: „Čeká na nás syn, bez nás neusne.“ Upřímně řečeno, zůstal jsem jako opařený. Po jejich odchodu jsem tiše ptal hostitelů: „Jak to myslí? Jaký syn? Jsou snad manželé?“ A dostalo se mi přitakání. Ano, manželé. Ano, mají společného syna. A to „tatínku“ je jen legrace. Když spolu začali chodit, prodavačka v obchodě si Alžbětu spletla s Jakubovou dcerou. Od té doby se to ujalo. Nejprve pro pobavení, pak zvyklostí.
A pak mi vyprávěli jejich příběh. Příběh, který zpočátku zněl jako vtip, ale nakonec se stal důkazem, že věk není překážkou pro štěstí.
Jakub kdysi býval malířem. Talentovaným, ale, jak to často chodí, neusazeným. Za sebou měl dvě manželství. Dospělou dceru, se kterou už dávno ztratil kontakt. Problýmy s alkoholem, chronická samota a pocit, že život mu utekl mezi prsty. V pětačtyřiceti se náhle zastavil, podíval se na sebe – a pochopil: takhle už dál nemůže. Začal malovat obrazy, ale nikdo je nekupoval. A pak – náhodné setkání. Mladá Alžběta, dvaadvacet let. Sám nechápal, co v něm viděla. Neoholenej, nemódní, bez koruny. Ale ona se na něj podívala – a zůstala.
Její láska byla jako nadechnutí čerstvého vzduchu. Kvůli ní přestal pít, začal se o sebe starat, znovu tvořil. Jeho práce se začaly prodávat, pak přišly výstavy, nabídky na výzdobu restaurací. Peníze se hrnuly, objevila se stabilita, jistota, smysl. Od té doby uplynulo deset let. Dnes mají krásný byt, cestují, vychovávají syna. Ona je manželkou váženého a zámožného muže. A přitom kdysi v něm viděla jen unaveného „dědu“ ve staré bundě.
Samozřejmě, kamarádky i matka kroutily hlavou: „Co to děláš, Běto? Moh by bejt tvůj táta!“ Možná i ona měla pochybnosti. Ale šla za svým srdcem. A nemýlila se. Jakub ji dnes považuje za svůj zázrak. Dar, který si nezasloužil. Stal se otcem, jakým nikdy předtím nebyl. Pečlivým, trpelivým, srdcem přivázaným k svému dítěti. Hraje si s ním, čte mu knížky, chodí na procházky. A i s dospělou dcerou se vztahy zlepšily. Viděla, že otec se změnil.
Tento „nerovný sňatek“ se ukázal být šťastnější a pevnější než mnoho párů s tříletým věkovým rozdílem. Znám podobných příběhů spoustu. Jeden můj známý – šéfkuchař v Brně – se v padesáti oženil s pětadvacetiletou dívkou. Nikdy nepřičichl k plotně, ale teď k ní nedovolí manželce: „Jdi do kina, nepleť se šéfovi do toho!“
Protože muži po čtyřicítce jsou ti nejlepší manželé. Už si vše užili, nachodili, nasytili. Touží po klidu, domově, lásce. Začínají si vážit každé chvíle s rodinou. Pro mladé ženy jsou zajímaví. Nejsou to vrstevníci s prázdnými řečmi o mejdanech. Jsou to muži, kteří prošli mnohým, naučili se rozumět a chránit. Mohou být rádci, oporou, učiteli. A také – přáteli a milenci.
A hlavně – starší muži se stávají skvělými otci. Já sám nejsem výjimkou. Mé mladší dceři je osm, mně čtyřiapadesát. A všichni říkají, že jsem se stal otcem, jakým jsem měl být vždycky. Jen jsem to dřív neuměl. Nedozrál. A teď – dozrál.
Každé ráno běhám v parku. Ne proto, že je to trendy, ale protože chci žít. Dlouho. Chci naučit dceru jezdit na kole, podpořit ji, když dostane pětku, být u toho, až půjde na první rande. A to je to nejlepší palivo pro život. Ne pivo na gauči a řeči o chatách a játrech.
Jacques-Yves Cousteau kdysi řekl: „Malé děti prodlužují život.“ Měl děti i v sedmdesáti. A není to vtip. Muž s malým dítětem je motor. Je fit, čilý, aktivní. Protože má pro koho žít. Už se nedívá po jiných ženách – jeho srdce je obsazené. Nebaví ho stěžovat si na stát a politiky. Myslí na školu, kola, zmrzlinu. Chce domů. Ke svým.
V padesáti být dobrým otcem – to není hrdinství. Je to výsada. A je to mnohem čestnější než být „králem tancovaček“ nebo „šéfem grilovaček“.
A když mladá manželka dospěje, odchází věkový rozdíl. Zůstává jen jedno – láska. Opravdová, zralá, vykoupená, čistá. A pokud ještě pochybujete, zda se spojit s mužem o dvacet let starším, podívejte se na takové, jako jsou Jakub a Alžběta. Kde žert o „tatínkovi“ se změnil v nejšťastnější manželství jejich života.
