Tchýně přijde, pohraje si s dítětem — a odchází spokojená. A já — vař, uklízej, usmívej se…
Když jsem četla článek nazvaný „Nechci hlídat vnoučata o víkendech“, napadlo mě: to je přece o mém životě. Téma bylo bolestně povědomé — hlavně pro ty, kteří se ocitli v pozici „žena v domácnosti s malým dítětem a tchýní v náručí“.
Mému synovi ještě není rok. Má jednu babičku — maminku mého muže, Ludmilu Pavlovou. Divadelní herečka v důchodu, ale s hereckým patosem a dramatem v hlase dodnes. Při každé příležitosti zdůrazňuje, jak moc miluje svého vnoučka. „Jsem vždycky nablízku, vždycky připravená pomoct!“ — zní to krásně, ale realita… je trochu jinde.
Po předčasném odchodu do důchodu má spoustu volného času a nicnedělání. A tak chodí. Ne proto, aby pomohla, ne aby mě na pár hodin vystřídala — ale „na návštěvu“. A vždycky o víkendu, když je manžel doma. Má ráda, když je „celá rodina pohromadě“. Občas s sebou přivede tchána, ale ten je svým vlastním světem, žije si po svém, dokonce spí v jiné místnosti.
A teď si představte: mimino řve, lezou zuby, bolí bříško, já jsem na pokraji nervového zhroucení, už druhou noc nespím a vypadám jako přízrak. A tu mi někdo ohlašuje: „Přijede pomoc!“ — a tou „pomocí“ je nastrojená Ludmila Pavlova s hračkami a sáčkem marshmallow. Sedne si do svého oblíbeného křesla, vezme vnoučka do náruče, fotí se, líbá ho, směje se. Bylo by to fajn, jenže já přitom nesmím být jen přívětivá hostitelka — musím ji přivítat v horkém čistém bytě, kde je všechno dokonalé.
Nejdřív jsem před jejím příchodem vytírala podlahu, pekla dort, vařila polévku, chystala salát. Pak mi došlo: to nezvládnu. Začala jsem část úkolů přesouvat na manžela. A ten chudák po pracovním týdnu touží jen po klidu. Ale „maminka přijede“ — a je to. Pryč s odpočinkem, drhni vanu, utři prach, utři dítěti nudli od nosu.
Tchýně nikdy nepřišla jen proto, aby řekla: „Odpočiň si, já pohláím mimino, jdi si lehnout.“ Ne. Ona přijde se bavit. Pobaví se — a jde. Když ji to přestane bavit, vezme kabelku a odejde. Někdy nevydrží ani půl hodiny. A po ní zůstane hora nádobí, unavené dítě a žádná úleva. Ale sousedé pak chválí: „To je ale babička! Pořád nablízku, tak starostlivá.“ No jistě… nablízku — ale ne tam, kde by měla být.
Radili mi: „Nechystej jídlo. Neuklízej. Ať vidí, jak to u vás doopravdy vypadá.“ Ale zkuste to — když se při každé zapomenuté smítko nebo nedomytý hrnek tváří jako byste zrovna zohavili rodinné stříbro. Manžel se taky ptá: „No tak, přece nemůžeš maminku jednou týdně normálně přijmout?“
A já se cítím provinile. Jako že jsem sobecká. Jako že nechci, aby moje dítě mělo babičku. Ale je tohle pomoc? Je to spíš divadlo lásky — pro publikum. Synáček, vnouček, rodina! A pak — domů, k televizi. Já zůstanu se špinavým nádobím, bezesnými nocemi a vyšťavenými nervy.
Skutečná pomoc je, když babička vezme vnoučka k sobě. Když ti opravdu dá volný víkend. A ne když si na tvé kuchyni zahrává vlastní představení. Ne, nemusí. Ale já zase nejsou služka, abych každou neděli v poledne pořádala recepci. Jsem matka. Unavená, nevyspalá a už sotva stojím na nohou. A zatímco všichni kolem tvrdí, jak je báječná babička, já si jen tajně přeju, aby aspoň jeden víkend nikdo nezazvonil s krabicí bonbónů a větou: „Tak jak to u vás vypadá?“
Díky, že jste mě vyslechli…
